Hossó

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Škola Hossó (法相宗 hossóšú) je jednou z buddhistických škol, které vznikly v Japonsku v období Nara (710 – 784). Základem učení této školy je myšlenka, že veškerá realita je pouze v našem vědomí. Zakladatelem školy Hossó byl mnich Dóšó, který studoval buddhismus v Číně mezi lety 653 – 660. Předpokládá se, že byl učitelem mnicha Gjókiho (668 – 749), který se později stal patriarchou školy Hossó. Škola Hossó získala v Japonsku na popularitě. Pod její správu se časem dostaly chrámy Genkódži a Kófukudži, její přívrženci měli také vliv na chrámy Tódaidži, Jakušidži a Saidaidži. Tyto chrámy byly bohaté a vlivné, neboť byly spojené s císařskou rodinou. O učení školy Hossó začal být zájem také v klášteře Hórjúdži, který je dnes hlavním centrem školy Hossó. (Sansom 1946, 121-122)[1](Sonoda a Brown 1988, 403)[2]

Učení školy Hossó vzniklo původně v Indii a do Japonska se dostalo díky překladům Süan Canga (602 – 664). Školu Hossó, v sanskrtu nazývanou Vidžňánaváda, údajně založili v Indii kolem 4. stol. n.l. legendární Maitréja a bratři Asanga a Vasubandhu. Süan Cang, který studoval učení Vidžňánavády v Indii, se později stal prvním čínským patriarchou této školy. Dóšó studoval u Süan Canga spolu s několika dalšími japonskými mnichy. Ti se také podíleli na založení japonské školy Hossó.

Nejdůležitějším textem školy je Džójuišikiron (Vidžňaptimátratásidhi, Traktát o realizaci učení o pouze-vědomí, 7 stol.) Obsahuje komentáře k Vasubandhovu dílu Trinšiká (Třicet veršů). Dále se škola odkazuje na některé další sútry a komentáře k nim.

Škola Hossó učí, že skutečnost, tak jak ji vnímáme, je jen konstruktem našeho vědomí. Proto analyzuje vědomí a jeho vliv na vnímání světa. Mysl se dle školy Hossó skládá z osmi druhů vědomí. Součástí vědomí je z pět smyslů, šestý smysl, který ovládá kognitivní funkce a zpracovává smyslové vjemy, dále pak sedmý druh vědomí, kterým je uvědomování si vlastního já. Na pozadí tohoto konceptu já probíhá smyslové vnímání a kognice. Osmým druhem vědomí je tzv. zásobové vědomí (álajavidžňána), které je základem předchozích sedmi druhů vědomí. Jedná se o hluboké podvědomí, které podmiňuje naše vnímání světa jako dichotomie předmětu a pozorovatele. Tento podvědomý základ vnímání tak utváří náš empirický svět. Po dosažení probuzení se však charakter vědomí zásadně změní, takže přestane vytvářet vlastní pojetí světa, ale začne odrážet skutečný stav vesmíru.

Škola Hossó nepopírá existenci skutečného světa. Zdůrazňuje však, že vnímání jednotlivých pozorovatelů se dramaticky liší a za obvyklých podmínek tedy nemůžeme získat žádnou směrodatnou informaci o skutečné povaze věcí.

Při zkoumání lidského vědomí se škola Hossó dále zaměřuje na povahu subjektivního prožitku probuzení a psychologické procesy, které k němu vedou. (Matsunaga 1996, 76-83)[3]

Typickým znakem školy Hossó je dále rozlišování lidí podle jejich schopnosti porozumět Buddhovu učení. Existují tři druhy lidí, z nichž každý se vyznačuje různou úrovní intelektuálních schopností. Výklad Buddhova učení by proto měl vyhovovat chápavosti posluchače. Tato teorie je známa i v jiných buddhistických školách. Škola Hossó však rozlišuje dalších pět kategorií lidí, z nichž ne všichni jsou schopni dosáhnout probuzení. Pro tento názor byla škola Hossó ostatními buddhistickými školami často kritizována. (Matsuo 2007, 31)[4]

Citační zdroje