Hónen

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Hónen (法然 Hónen, 1133 – 1212) je zakladatelem buddhistické školy Džódo neboli Školy Čisté země. Původně byl příslušníkem školy Tendai, ale pak její učení opustil a vytvořil vlastní doktrínu. Podle Hónena není nutné hromadit zásluhy náboženskou praxí. Ke spáse postačuje, když se člověk spolehne na pomoc buddhy Amidy. Ten přislíbil všem vnímavým bytostem znovuzrození v tzv. Čisté zemi (jap. Džódo), kde bude moci každý snadno dosáhnout probuzení. (Dobbins 1986, 331-332)[1]

Myšlenka o nemožnosti dosažení probuzení vlastními silami vychází z buddhistického pojetí času, které popisuje různé stupně dějinného a duchovního vývoje světa. Hónenova doba spadala do období mappó neboli období úpadku Buddhova zákona. V tomto období již lidé nejsou schopni dosáhnout probuzení vlastním úsilím. Podle Hónena proto jakákoliv náboženská praxe ztrácí smysl. Své nové učení založil Hónen na tzv. výchozím slibu (hongan) buddhy Amidy. Tento slib zaručuje každému, kdo zaslechne Amidovo jméno, znovuzrození v Čisté zemi, jinak také zvané Západní ráj. Náboženská praxe Školy Čisté země se proto zakládá na nembucu neboli vzývání buddhy Amidy. Nembucu spočívá v recitaci formule „Namu Amida bucu“ neboli „Utíkám se k buddhovi Amidovi“ (viz heslo nembucu). Praxe nembucu se v buddhistických chrámech provozovala už před Hónenem. Původní nembucu zahrnovalo mj. také vizualizaci buddhy Amidy, rozjímání a hromadění dobrých skutků. Hónen tuto praxi zjednodušil, aby byla přístupnější laickým věřícím. Tvrdil, že není nutné ani rozumět významu recitovaných slov, pouhé zaslechnutí jejich zvuku zaručí člověku znovuzrození v Čisté zemi. Není třeba se spoléhat na individuální schopnosti a úsilí jedince. Odpovědnost za spásu na sebe převzal buddha. (Tanabe 1998, 359-360)[2]

Hónenovo učení vyvolalo silný odpor u ostatních buddhistických škol, především však školy Tendai, která podala na Hónena stížnost k císaři. Záporný postoj školy Tendai ke škole Čisté země spočíval hlavně v obavě, že lidé začnou svobodně páchat zlé skutky, když jim bude spása předem zaručena. Stejné kritice byla později vystavena také Pravá škola Čisté země (viz níže). Hónen byl kvůli těmto stížnostem vyhnán z Kjóta. Brzy byl opět omilostněn a do hlavního města se vrátil, ale po roce zemřel. Hónenovi žáci pak vydali jeho manifest Senčaku hongan nembucušú (Nembucu výchozího slibu jako jediná volba, 1198), který se stal základem učení Školy Čisté země. (Tanabe 1998, 359)[2] Vyhnání Hónena a jeho žáků způsobilo, že Škola Čisté země získala následovníky i ve vzdálených provinciích. Ti se zde sdružovali do skupin (jap. dódžo) kolem jednotlivých Hónenových žáků, a tak už po Hónenově návratu do Kjóta měla Škola Čisté země početnou základnu věřících. (Dobbins 1986, 334)[1]

Část příslušníků Školy Čisté země se přiklonila k učení jednoho z Hónenových žáků, mnicha Šinrana. Z této skupiny posléze vznikla tzv. Pravá škola Čisté země, japonsky Džódo šinšú. (Dobbins 1986, 331-332)[1] V současnosti má škola Džódo kromě Japonska silnou základnu věřících také v Brazílii a ve Spojených státech amerických, především na Havaji. Na světě se nachází asi 7000 chrámů Džódošú. Hlavním chrámem je chrám Čion-in v Kjótu. (Witteveen 2010, 2-5)[3]

Citační zdroje