Fukuzawa Jukiči

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Jukiči Fukuzawa (福澤諭吉 Fukuzawa Jukiči, 1835 – 1901) byl japonský myslitel a propagátor západních politických a ekonomických myšlenek. Byl členem společnosti intelektuálů Meirokuša, která v Japonsku propagovala západní etické hodnoty. Jako jeden z mála Japonců se dostal ještě před otevřením Japonska do Evropy a Spojených států amerických, kde studoval západní zvyklosti, politické systémy a ekonomii. Japonsko se jeho prostřednictvím mohlo seznámit, mimo jiné, se západním liberalismem.

V roce 1850 začal studovat holandštinu v Nagasaki. Zajímal se rovněž o západní vědu (přírodní vědy, medicína, vojenská technologie aj., viz jógaku). V roce 1860 odjel na studijní cestu do San Francisca a r. 1862 pak do Evropy. Dal si za cíl pochopit především západní způsob myšlení, politickou situaci západních zemí a také jejich ekonomiku. Z jeho poznámek z cest a studia dalších zdrojů pak vzniklo dílo Seijó džidžó (Situace na západě, 1866). To se stalo pro japonskou veřejnost důležitým zdrojem informací o poměrech v západním světě. (Hane 1969, 260)[1]

Zajímal se také o západní politické systémy a teorii státu. Podnikal další cesty do západních zemí, především do Spojených států amerických, a přivážel díla zabývající se historií, politickou teorií a ekonomikou. Seznámil Japonsko s myšlenkami J. S. Milla, Adama Smithe či Herberta Spencera i jiných západních filosofů a myslitelů. Výsledkem těchto studií bylo dílo Bunmeiron no gairjaku (Nástin teorie civilizace, 1875), ve kterém se zamýšlí nad tím, jakou cestou by se mělo Japonsko ubírat, aby se vyrovnalo západním mocnostem. Zdůrazňuje, že k pokroku je nutná svoboda a rozmanitost a kritizuje tokugawský systém za jejich potlačování. (Hane 1969, 261–264)[1]

Za jedno nejznámějších a nejvlivnějších děl Jukičiho Fukuzawy lze považovat Gakumon no susume (Výzva ke vzdělávání, 1872). Jedná se vlastně o sérii sedmnácti knih vydaných pod stejným názvem, z nichž poslední vyšla r. 1876. Nejpopulárnějším a nejčtenějším z těchto svazků byl svazek první Johai no kokjó Nakacu ni gakkó o hiraku ni cuki (O založení školy v našem rodném městě Nakacu, 1872). Tento svazek se používal dokonce k výuce ve školách.

Jukiči Fukuzawa hovoří v Gakumon no susume o tom, že všichni lidé jsou si rovni a všichni mohou se účastnit soutěžení o majetek a společenské uznání. Za prostředek k úspěchu v této soutěži považuje vzdělání. Dílo obsahuje také poučení o základech ekonomiky či účetnictví a doporučení ohledně budování kariéry. Dále si všímá, jak doposud nižší vrstvy poddaných nabyly po restauraci Meidži politického významu. Vyzývá prostý lid, aby ke svým nově nabytým právům přistupoval s patřičnou vážností. Pokud to však lidé nedokáží, zasluhují despotickou vládu. (Kinmonth 1978, 678–679)[2]

Earl. H. Kinmonth, profesor sociologie na tokijské Univerzity Taišó, se staví proti obecnému vnímání tohoto díla jako vyjádření liberálních myšlenek. Má za to, že Jukiči Fukuzawa svou myšlenkou soutěže mezi lidmi pouze ospravedlňuje aktuální nerovnost a neúspěšným jedincům klade jejich nepříznivou sociální situaci za vinu. Dále poukazuje na to, že celé dílo je koncipováno spíše jako poučení samurajské vrstvě, jak se orientovat v novém společenském pořádku. V politické teorii se Fukuzawa blíží spíše Thomasi Hobbesovi než liberálním politickým názorům. Podle Fukuzawy je totiž nepřijatelné sestavovat opoziční frakce proti vládě, neboť to by jistě vedlo ke vzpourám, kterým je potřeba jakýmkoli způsobem zabránit. (Kinmonth 1978, 682–688)[2]

Citační zdroje