Fudžiwara Seika

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Seika Fudžiwara (藤原惺窩 Fudžiwara Seika, 1561 – 1619) byl japonský učenec a neokonfuciánský myslitel, který byl ovlivněn učením Ču Siho a Wang Jang Minga (viz neokonfucianismus: jómeigaku, šušigaku). Jeho žákem byl Razan Hajaši. Původně byl zenovým mnichem a představeným kláštera Šokokudži, ale později se od buddhismu odvrátil a začal studovat neokonfucianismus, mj. pod vlivem korejského učence Kang Hanga (1567 – 1618). Ten byl zajat Japonci r. 1957 během jejich válečné výpravy do Koreje. Seika Fudžiwara s ním spolupracoval na nové interpretaci klasických konfuciánských spisů. Seika sehrál významnou roli při šíření neokonfuciánských myšlenek mezi širší vrstvy obyvatelstva.(Bowring 2006, 443-444)[1] Byl také příležitostným poradcem tokugawské vojenské vlády a jeho a Razanova interpretace Ču Siho se měly stát ideologickou podporou šógunátu. (Deal 1998, 398)[2]

Většina informací o životě a myšlenkách Seiky Fudžiwary pochází z díla Razana Hajašiho Seika sensei gjódžó (Životopis mistra Seiky, 1620). Je však pravděpodobné, že jeho učení si zde Razan Hajaši vykládal svým vlastním způsobem, aby vyhovovalo jeho interpretaci neokonfucianismu. (Bowring 2006, 444)[1] Seika Fudžiwara čerpal z neokonfucianismu praktický etický systém. Cítil důležitost zavedení pevného řádu do neuspořádané společnosti, která v jeho době prožívala konec období válek, tzv. sengoku džidai. I jeho vlastní rodiče zahynuli při jednom z místních konfliktů. (Bowring 2006, 450)[1] Pro správně fungující společnost pokládal za nezbytné rozdělení do kast: učenci, rolníci, řemeslníci a obchodníci. (V kastovním systému šinókóšó zaujali nejvyšší místo samurajové. Posléze byl však kladen také důraz na jejich vzdělání, mj. i znalost čínských klasiků, a tak se jejich role začala blížit roli učenců a úředníků) Podle Seiky vychází kastovní systém z konfuciánských pěti vztahů (jap. gorin: pán a vazal, rodič a dítě, manžel a manželka, mladší a starší, přátelé). V každé kastě však existují lidé, kteří z ní vybočují. Proto existují tresty. Tresty a války jsou nevyhnutelné, neboť pět vztahů není vždy dodržováno. (Bowring 2006, 447-448)[1]

Podle neokonfucianismu pořádá činnost celého vesmíru tzv. univerzální princip (jap. ri, čín. li). Projevuje se v chodu přírody i v konání lidí. Lidé však v sobě mají mimo univerzálního principu také materiální sílu (jap. ki, čín. čchi), která je u každého člověka jedinečná. Není-li pročišťována, brání univerzálnímu principu v působení. To pak způsobuje nedostatky a zla, např. nedodržování pěti vztahů. Tyto nedostatky vznikají proto, že materiální síla, jedinečná u každého člověka, není dostatečně pročištěná, a tak brání univerzálnímu principu se plně projevit. (Deal 1998, 400)[2]

Seika Fudžiwara oceňoval u neokonfucianismu jeho etiku a pozitivní dopad na řád ve společnosti. Zabýval se však také mystickým konfucianismem neboli snahou o probuzení a nahlédnutí duchovní pravdy. Propojil buddhistické pojetí probuzení s konfuciánským ideálem mudrce. Mysl člověka přirovnává k zrcadlu, které je pokryto smítky prachu. Tato smítka jsou nám překážkou, abychom správně nahlíželi univerzální pravdu. Pokud jsou odstraněna, neboli pokud je materiální síla člověka pročištěna, začne se univerzální princip projevovat v mysli i činech člověka. Nahlédnutí duchovního vědění však není možné dosáhnout úsilím, to nás od něj naopak odvádí. Duchovní pravda může být nahlédnuta až poté, co jsou z mysli odstraněny všechny věci (ona symbolická smítka prachu). Pak se pravda projeví sama, nezávisle na našem úsilí, současně s odstraněním věcí. Zde je patrný vliv Seikovy zenové buddhistické výchovy.

Principy svého učení sepsal Seika v dílech Čijo motogusa (Navěky svěží tráva, 1591), Suntecu roku (Záznam obsažných rčení, 1606) nebo Daigaku jórjaku (Vybrané kapitoly z Velkého učení, 1619). (Deal 1998, 401-402)[2]

Citační zdroje