En no Ozunu

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

En no Ozunu (役小角 En no Ozunu, jinak také 役行者, En no Gjódža, pol. 7. stol. n. l.) je považován za legendárního zakladatele náboženství šugendó. Také bývá nazýván En no Gjódža, a to především vyznavači šugendó. Dále je znám pod jmény En no Šókaku a nebo En no Ubasoku. Ubasoku je japonský přepis sanskrtského slova upásaka, které znamená „laický vyznavač buddhismu“, dosl. „přisedající“. První záznamy o En no Ozunovi pocházejí z kroniky Šoku Nihongi (797). Zde se o něm hovoří jako o muži, který asketickým cvičením v horách získal magickou moc. Byl však poslán do vyhnanství, protože tuto moc zneužíval k ovládání a klamání lidí. V legendách o založení šugendó však tato negativní zmínka není a En no Ozunu je podle nich mužem, který dosáhl nadpřirozených sil asketickou praxí. (Swanson 1981, 56)[1] (Earhart 1965, 95)[2]

Horský asketismus existoval v Japonsku už před obdobím Nara (710 – 794) a byl provázán s japonskou lidovou vírou v duchy hor. Tradice horského asketismu se do organizované podoby šugendó, ovlivněné esoterickým buddhismem škol Tendai a Šingon i taoismem, zformovala v období Heian (794 – 1185). Od období Heian byly mezi dvorskou aristokracií oblíbené poutě na posvátná místa a chrámy v horách. Horští průvodci, kteří věřící na těchto poutích vedli, se časem začali organizovat po vzoru buddhistických škol Tendai a Šingon. Postupně převzali určitou část jejich teologie a duchovní praxe a utvořilo se z nich samostatné náboženství šugendó. (Earhart 1965, 95-96)[2] Cvičení horských asketů neboli šugendžů zahrnuje meditace, recitace súter, sedění pod vodopády či půsty. Díky těmto cvičením získají šugendžové nadpřirozené schopnosti, které pak užívají např. při vymítání zlých duchů. Také vykonávali obřady k zajištění úrody, žehnali nově postaveným domům a podobně. V období Edo se také částo stávali šintoistickými kněžími či buddhistickými duchovními. (Hori 1959, 422)[3] (Swanson 1981, 56)[1]

Z období Muromači (1336 – 1573) pochází text En no Gjódža hongi (Záznamy o En no Gjódžovi), ve kterém se píše o všech horách a poutních místech, které En no Gjódža údajně navštívil. Tento text patří uskupení šugendó Honzan. Honzan tvrdí, že En no Ozunu je jejím zakladatelem a že jeho rodokmen zahrnuje buddhy Mahávairóčanu a Šákjámuniho, dále pak indické učence Ánandu a Nágardžunu.

U různých místních tradic šugendó existují o En no Ozunuovi rozličné legendy. Např. v chrámovém komplexu Zaó gongendó v horách v oblasti Jošino se vypráví o tom, jak si En no Ozunu vybíral průvodce pro svou horskou pouť. Zjevili se mu buddhové Šákjámuni a Maitréja (budoucí buddha), on však oba odmítl, neboť se mu zdáli příliš slabí. Za průvodce si pak zvolil divoké božstvo Zaó gongen. Obecně se pak o En no Ozunuovi říká, že svými nadpřirozenými schopnostmi si podrobil duchy a démony, aby mu sloužili, a přinutil je nosit mu dříví a vařit vodu. Místa, kde si En no Ozunu podrobil duchy či kami, se nazývají nabiki (jap. nabiku znamená „podrobit se“) a jsou posvátnými poutními místy. (Swanson 1981, 57-64)[1](Kasahara 2001, 315)[4]

Citační zdroje