Eisai

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Eisai (明菴栄西 Mjóan Eisai, 1141 – 1215), též známý jako Eisai zendži, je považován za zakladatele zenové tradice v Japonsku. Původně byl mnichem školy Tendai. Na studijní cestě do Číny se však seznámil se zenovým (čchanovým) buddhismem. Zenem byl natolik zaujat, že podnikl druhou cestu do Číny. Do Japonska potom přinesl učení školy Rinzai (čín. Lin-ťi). Svůj náhled na základní otázky buddhismu popsal Eisai např. Ve svých dílech Kózen gokokuron (Traktát o pozvednutí zenu k obraně země, 1198) či Kissa jódžóki (Pití čaje pro zušlechtění života, 1211) (Watts 1995, 117-116)[1]

Vybudoval chrám Šófukudži v Hakatě na Kjúšú, kde začal zen vyučovat. Jeho pojetí zenu mělo mnoho společných znaků se školami Tendai a Šingon. To bylo způsobeno jednak vlivem Eisaiova předchozího studia buddhismu, jednak to byl také ústupek školám Tendai a Šingon, které se stavěly proti nově dovezené nauce. Zen však vzbudil pozornost kamakurského šógunátu, který zaujala přísnost a prostota tohoto učení. Šógun Minamoto no Joriie (1182 – 1204, vládl 1202 – 1203) jmenoval Eisaie představeným kláštera v Kennindži v Kjótu. Eisai zde však nevyučoval pouze zen, ale také esoterická učení škol Tendai a Šingon. V r. 1215 založil klášter Džúfukudži v Kamakuře. Kamakura se tak stala nejvýznamnějším centrem zenu po Kjótu. Linie Eisaiových žáků brzo vymizela, ale škola Rinzai je v Japonsku aktivní dodnes. Eisai měl také vliv na zakladatele zenové školy Sótó, mnicha Dógena. (Filipský 1996, 113)[2](Batchelor 2001, 48)[3]

Ve škole Rinzai jsou často využívány tzv. kóany (čín. kung-an, dosl. veřejný problém). Jedná se o otázky pokládané mistrem žákovi, mnohdy založené na anekdotách ze života starých mistrů. Žák musí odpovědí na tyto otázky prokázat, že správně pochopil buddhistický náhled na skutečnost. Kóany jsou oceňovány jako prostředek k dosažení pocitu pochybnosti, který byl považován za nezbytný k dosažení prozření, satori. Zpochybnění všeobecně přijímaného běžného náhledu na svět dává mysli prostor pojímat skutečnost spontánně, bez jakýchkoliv konvencí, pouze na základě vrozené buddhovské přirozenosti, která je vlastní každému člověku. (Watts 1995, 116-115)[1]

Dnešní systém kóanů byl vytvořen mnichem Hakuinem (1689 – 1769). Tento nový systém znamenal obrodu dosavadního japonského zenového buddhismu. Kóany jsou v něm odstupňovány do jednotlivých kategorií, kterými žák musí postupně projít. Celkem je dnes známo asi 1700 kóanů. Nejznámějšími z nich jsou např. kóan Hakuinův: „Jak zní tlesknutí jedné ruky?“ (Watts 1995, 173)[1] nebo starý kóan, který vznikl ještě v počátcích školy Rinzai v Číně: „Žák: Má pes buddhovskou přirozenost? Mistr: Ne!“. (Batchelor 2001, 57)[3], Má se za to, že řešení kóanů obvykle vyžaduje, aby se žák oprostil od myšlení v pojmech. Často je řešením kóanu nějaký čin. Přijatelná řešení kóanů jsou však dodnes udržována zenovými mnichy v tajnosti. (Watts 1995, 167-173)[1]

Citační zdroje