Deguči Nao

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Nao Deguči (出口なお, Deguči Nao, 1836–1918) je zakladatelkou náboženského směru Ómoto. Zaujímala roli média, které přináší poselství od božstva, organizace náboženského uskupení Ómoto se ujal především její zeť Ónisaburó Deguči (1871–1948). (Kawamura 2003, 287)[1]

Podle životopisu uváděného na webových stránkách směru Ómoto pocházela Nao Deguči z chudých poměrů a neměla žádné vzdělání. Její rodina byla v obtížné finanční situaci, která se ještě zhoršila, když Nao Deguči ve 46 letech ovdověla. V r. 1892, kdy jí bylo 55 let, měla údajně ve snu vizi nádherných paláců obývaných božstvem. Tyto sny se opakovaly. Od února 1892 pak začala upadat do stavů posedlosti, ve kterých se polévala studenou vodou. (Polévání studenou vodou je součástí náboženské praxe např. u japonských asketů. viz šugendó.) Opakovaly se u ní změněné stavy vědomí a jejími ústy údajně promlouvalo božstvo. Toto božstvo se jí mělo představit jako Ušitora no Kondžin a jeho záměrem bylo zničit současný svět, který byl zkažený a plný nenávisti a nepravosti, a vybudovat nový, lepší svět. Nao Deguči si začala své dosavadní životní těžkosti vykládat jako zkoušky, které ji měly připravit na roli média. Ve stavu posedlosti veřejně hlásala, aby se lidé napravili. V souvislosti s několika incidenty žhářství v jejím bydlišti byla nakonec uvězněna jako šílená. Ve vězení údajně začala psát posvátný text náboženství Ómoto s názvem Ofudesaki (Špička štětce, 1892-1918). Členové Ómoto věří, že prostřednictvím Nao Deguči tvořilo spis samotné božstvo Ušitora no Kondžin, neboť ona sama byla prý negramotná. Po propuštění z vězení žila nějakou dobu ve svatyni v Kameoce, kde byly využívány její schopnosti média. Později ze svatyně odešla. V r. 1900 se její dcera vdala za Kisaburóa Uedu, který si změnil jméno na Ónisaburó Deguči.

Spolu s Ónisaburóem a několika následovníky vykonala Nao Deguči pouti po různých posvátných místech Japonska, mezi jinými i do svatyně v Ise. Na těchto poutích údajně probíhala komunikace s božstvem Ušitora no Kondžin i s jinými božstvy. Nao Deguči působila v Ómoto až do své smrti v r. 1918 a až do té doby také zapisovala texty Ofudesaki. (Rowe 1982)[2]

Uskupení Ómoto bylo, obdobně jako většina tzv. nových náboženství, již od svého vzniku často kritizováno tiskem a setkávalo se s nedůvěřivým postojem veřejnosti. Pořádalo časté průvody věřících a vyznačovalo se poněkud militantním vystupováním. V r. 1924 vedl Ónisaburó Deguči misii do Mongolska, aby zde získal konvertity. Této misie se zúčastnilo asi 500 mužů, ale nebyla úspěšná, a sám Ónisaburó málem přišel o život. V r. 1921 proti sílícímu hnutí Ómoto zakročila vláda. Tři vůdci byli zatčeni s odůvodněním, že porušili Tiskový zákon. Deguči Ónisaburó byl odsouzen k pěti letům nucených prací, další dva obvinění dostali tresty nižší. Ónisaburóovi byl trest odpuštěn při amnestii r. 1927. Proti novým náboženstvím se však často zvedal odpor, vládní úředníci je mnohdy obviňovali z podvodů, kažení morálky a zabraňování lékařské pomoci. V r. 1935 byl uskutečněn velký policejní zátah proti Ómoto, a to jak na území Japonska, tak na územích v té době Japonskem okupovaných. Pozemky patřící Ómoto byly vyvlastněny a rozprodány. Ónisaburó byl odsouzen k doživotnímu vězení s nucenou prací, později byl však z vězení propuštěn. Celá akce byla zaštítěna Zákonem na ochranu pořádku z r. 1925. (Garon 1986, 289-290) [3] Po 2. sv. v. bylo náboženství Ómoto obnoveno, vedení uskupení se předává v rodině Deguči. (Rowe 1982)[2] V současné době se k tomuto náboženství hlásí asi 170 000 následovníků.

Citační zdroje