Daitóa kjóeiken

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Sféra společného rozkvětu Velké Východní Asie (大東亜共栄圏Daitóa kjóeiken) nebo také Velká východoasijská sféra vzájemné prosperity, byl svaz japonských loutkových či Japonskem okupovaných států za druhé světové války. Vycházel z imperialistického konceptu bloku asijských národů vedených Japonskem, nezávislých na koloniálních mocnostech. Prosazoval kulturní a hospodářskou jednotu východoasijské rasy a myšlenky panasiatismu.(Vasiljevová 1986, 450)[1] Koncept Sféry společného rozkvětu Velké Východní Asie byl oznámen v rozhlasovém proslovu japonského ministra zahraničí Hačiróa Arity 29. června 1940.(De Bary 2008, 622)[2] K oficiálnímu vyhlášení spolupráce došlo na mezinárodní konferenci konané 5. a 6. listopadu 1943 v Tokiu, které se účastnili představitelé zemí okupovaných japonskými vojsky a japonský předseda vlády Hideki Tódžó.

Členskými státy Sféry se staly Japonsko a japonské kolonie a kontrolovaná území Manšúkoku, Korea, Tchaj-wan a část Mongolska. V následujících letech se přidala i Čínská republika, Barma, Filipíny, Vietnam, Kambodža, Laos a Thajsko. Členství podepsala i prozatímní indická vláda Azad Hind. Na nověji dobytých územích byla kvůli komplikované válečné situaci zavedena jen mírnější a podstatně upravená forma japonského koloniálního modelu uplatňovaného na Tchaj-wanu, v Koreji a v Manšúkoku. V rámci těchto omezení se Japonci pokoušeli odstranit dlouhodobě zavedené struktury západní koloniální správy a pokrýt svoji potřebu nových surovinových zdrojů a odbytišť. (Reischauer 2009, 263)[3]

Členství mělo být vzájemně výhodné jak pro Japonsko, tak i pro okupované země, ve skutečnosti však Sféra společného rozkvětu Velké Východní Asie podporovala zejména japonské zájmy. (Beasley 1963, 271)[4] Členské státy z řad zemí jihovýchodní Asie měly jako bohaté zdroje surovin dopomoct Japonsku k vítězství ve druhé světové válce a po jejím konci zůstat i nadále pod japonským vlivem. Při realizaci těchto agresivních plánů se Japonsko snažilo využít protikoloniálního cítění a touhy po nezávislosti lidu těchto zemí. (Beasley 1963, 11)[4] V některých z nich se Japonsku podařilo nastolit pro-japonské loutkové vlády a vyhlásit formální nezávislost.(Vasiljevová 1986, 450)[1]

Správou Sféry společného rozkvětu Velké Východní Asie bylo pověřeno ministerstvo Velké Východní Asie. To bylo zřízeno v listopadu 1942 v Tokiu a jeho hlavním úkolem byla jednání s příslušnými národními vládami uvnitř Sféry. Mělo také zabránit vměšování ministerstva zahraničí do záležitostí armády. Ministerstvo mělo na starosti různé programy kulturní výměny stejně jako zahraniční vztahy uvnitř nového impéria. Skutečnou moc na okupovaných územích však vykonávaly týmy vojenských úředníků, kteří se prostřednictvím velitelů místních posádek zodpovídali přímo generálnímu štábu v Tokiu.(Reischauer 2009, 263)[3] I přes koncept vzájemné spolupráce však v mnohých obsazených zemích japonská okupace přinesla pouze vykořisťování přírodních zdrojů, v řadě členských zemí proto vzniklo silné protijaponské hnutí. Ve Francouzské Indočíně to byl Svaz boje za nezávislost Vietnamu v čele s Komunistickou stranou Indočíny. Na Filipínách vznikla Lidová protijaponská armáda, podobný boj za národní osvobození vypukl i v Indonésii, Malajsii a Barmě.(Vasiljevová 1986, 450)[1] Sféra společného rozkvětu Velké Východní Asie zanikla spolu s podpisem kapitulace Japonska dne 2. září 1945.

Citační zdroje