Dainippon teikoku kenpó

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Ústava velkého japonského císařství (大日本帝国憲法 Dainippon teikoku kenpó)

Ústava velkého japonského císařství, známější pod neoficiálním názvem Ústava Meidži, platila v Japonsku od roku 1889 do roku 1947. Skládala se z celkem 7 kapitol a 76 článků. Byla založena na pruském vzoru, zdůrazňovala moc a postavení císaře. Je považována za ústavu silně autokratickou.


Vytváření Ústavy Meidži:

Po pádu tokugawského šógunátu a po restauraci Meidži v roce 1868 se členové nové japonské vlády začali zabývat otázkou vytvoření ústavy. Japonsko, které se rozhodlo skoncovat s feudálním systémem, si potřebovalo připravit půdu k vytvoření moderního státu. Veřejnost začala volat po vytvoření národního shromáždění a konstituční vlády, která by byla srovnatelná s vládou v rozvinutých zemích na Západě. Na rozdíl od jiných zemí však vláda nehodlala ústavu použít jako jeden z pilířů pro vybudování demokracie, ale usilovala o vytvoření takové ústavy, která by z Japonska učinila moderní stát respektovaný západními mocnostmi, jenž by byl schopný udržet si moc a dokázal si zachovat nezávislost. (Senauth 2011, 30)[1]

První pokusy o sepsání ústavy, které proběhly ve druhé polovině 70. let, byly Tomomim Iwakurou zamítnuty, jelikož byly považovány za příliš demokratické. Vliv nových systémů zdůrazňujících podporu svobody a lidských práv a vliv Hnutí za lidská práva (Džijú minken undó) byla vláda schopna tolerovat pouze do určité míry, a proto se snažila takové svobodné politické aktivity potlačit. (Dean 2002, 462)[2] Zároveň však byla vláda čím dál více nucena aktivně reagovat na žádost narůstajícího počtu občanů, kteří si přáli vymezit pravomoci státu psaným zákonem, proto japonskému lidu oficiálně přislíbila, že se na vytvoření ústavy začne pracovat.

V roce 1881 vláda prohlásila, že ústava by měla být dokončena do roku 1890 a do stejného roku by mělo být vytvořeno také národní shromáždění. V tomto mezidobí se vybraní zástupci vlády vydali na cesty po Evropě a Spojených státech amerických. Během svých zahraničních pobytů studovali především vládní systémy a ústavy. Architektem japonské ústavy se stal Hirobumi Itó, který osobně studoval především německé verze ústav. Čerpání převážně z německých zdrojů se ukázalo být pro japonské oligarchy výhodné, jelikož jim takto bylo umožněno vytvořit ústavu, která ani v období modernizace vlády nebude výrazně omezovat jejich moc a nepřipraví je o možnost rázně zasahovat do vládního dění. (Ackerman 2010, 83)[3]

Po posouzení možností nakonec Itó, společně s Kowašim Inouem, Němcem Hermannem Röslerem a několika dalšími navrhli konečnou verzi budoucí ústavy založenou převážně na konceptu Ústavy pruské. Finální verze ústavy byla navržena v roce 1888 a 11. února 1889 došlo k jejímu oficiálnímu schválení. Účinnosti nabyla Ústava Meidži 29. listopadu 1890.


Po přijetí Ústavy Meidži:

Po schválení Ústavy Meidži se Japonsko mohlo začít prezentovat jako země s konstituční vládou, která je zaštítěna moderní ústavou. Vláda se snažila o vytvoření takové ústavy, která by umožnila vytvoření absolutní moci ve státě, ale na druhé straně si nemohla dovolit ignorovat veřejné mínění, které silně propagovalo myšlenky konstitucionalismu. Proto se alespoň navenek musela snažit o propagaci takového moderního právního systému, který mohl konkurovat zahraničním mocnostem. Došlo tedy k vytvoření ústavy, která spojovala demokratické prvky moderní konstituční vlády s prvky feudálními a nedemokratickými. (Dean 2002, 463)[2] Taková ústava proto nemohla podpořit vznik skutečné demokracie ani občanské společnosti.

Schválení Ústavy Meidži bylo prezentováno jako dar, který císař předává japonskému lidu. První kapitola se věnuje císaři a začíná slovy: „Japonské císařství nechť je řízeno a vedeno nepřerušenou císařskou linií, a to navěky.“ (cit. in Menton 2003, 67)[4] Ústava císaři teoreticky propůjčovala neomezenou moc. Císař mohl velet všem ozbrojeným složkám, mohl vyhlásit válku a mohl se podílet na vytváření smluv. Mohl také jmenovat do funkce úředníky, kteří se zodpovídali pouze jemu. Císař mohl dále ovlivňovat dění v parlamentu, rozpustit jej a při projednávání zákonů měl právo veta. Ve skutečnosti však skutečnou moc v zemi držela rada starších genró, jejíž členové sloužili jako císařovi poradci, a to i přesto, že Ústava Meidži existenci takového uskupení nepovolovala.

Nová ústava měla lidem zaručit určitá práva a privilegia, ve skutečnosti však byla tato práva vládou velmi omezována. Ani založení dvoukomorového parlamentu lidem nezaručovalo možnost podílet se na rozhodnutích vlády. Členové dolní komory parlamentu byli sice do funkce voleni japonskými občany, ale volební právo měli pouze muži, většinou vlastníci pozemků, kteří si mohli dovolit platit pozemkovou daň v minimální výši 15 jenů. Tito muži tvořili pouze jedno procento tehdejší japonské populace. (Menton 2003, 69)[4] Samotná moc dolní komory parlamentu byla navíc velice omezená, jelikož hlavní slovo při schvalování zákonů měla horní komora s císařem. Podle některých učenců, kteří se v době vydání japonské ústavy zabývali právem, byla Ústava Meidži dokonce viděna jako jedna z nejvíce autokraticky zaměřených ústav na světě. (Nakano 1923, 252)[5] Například podle čl. 61 nemohly být stížnosti na vládu projednávány obecními soudy. K projednávání takových stížností byl sice zákonem ustanovený speciální správní soud, který byl zřízen v roce 1890, jenže tento soud prakticky nezapadal do struktury soudního systému. (Ackerman 2010, 83)[3]

Sporné a často protichůdné spojení demokratických a nedemokratických prvků Ústavy Meidži v průběhu let měnilo tvář politiky vždy v závislosti na zdůrazňování, interpretaci a uplatnění jednotlivých částí tohoto dokumentu. (Dean 2002, 463)[2]

Namísto Ústavy Meidži Japonsko přijalo v roce 1947 Ústavu japonského státu, která platí dodnes.


Členění Ústavy Meidži:

Kapitola první – Císař

Kapitola druhá – Práva a povinnosti poddaných

Kapitola třetí – Císařský parlament

Kapitola čtvrtá – Ministři a císařská rada

Kapitola pátá – Jurisdikce

Kapitola šestá – Finance

Kapitola sedmá – Závěrečná ustanovení

[6][7][8][9][10]

Citační zdroje