Džišú

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Džišú (時宗, džišú), školu Dži, neboli školu času, založil mnich Ippen v 2. pol. 13. stol. Nazval ji „školou času“, protože ji považoval za nejvhodnější právě pro svou dobu. Podobně jako Škola Čisté země (viz Džódošú) a Pravá škola Čisté země (viz Džódo šinšú) zakládá i Džišú své učení na výchozím slibu (jap. hongan) buddhy Amidy. Ve své praxi se však, na rozdíl od dvou výše jmenovaných, soustředí spíše na duchovní zkušenost dosaženou skrze meditaci a mystické vytržení. Jejím nejvýraznějším prvkem je odori nembucu neboli taneční vzývání buddhy Amidy. Jedná se o tanec v kruhu doprovázený dupáním, kterým se tanečníci mají uvést do stavu extáze. Džišú rovněž připisuje velkou moc samotnému Amidovu jménu. Ippen a později jeho následovníci proto rozdávali proužky papíru s napsaným Amidovým jménem. Tyto amulety se nazývaly fusan a měly být prostředkem ke snadnému dosažení spásy díky moci samotného jména. (Thornton 1998, 388-393)[1]

Ippen původně neměl v úmyslu založit novou školu a své následovníky považoval pouze za „shromáždění“. Příslušníci Džišú se soustředili na pronášení nembucu. Každé nembucu bylo rovnocenné s nembucu proneseným v okamžiku smrti. Ippenovi následovníci se střídali v pronášení nembucu ve "směnách". Tak mohlo být nembucu vyslovováno po celý den. Dále bylo po věřících vyžadováno neustálé putování (jugjó). Ve skupinách čítajících asi 20 lidí cestovali příslušníci Džišú po Japonsku a rozdávali amulety fusan.

Ippen nejmenoval před svou smrtí žádného nástupce. Roli vůdce Džišú posléze převzal jeho nejbližší žák Šinkjó (1237 – 1319). Ten se ke konci svého života přestal ze zdravotních důvodů účastnit putování a uchýlil se do samoty, do Tadžima dódžó (shromaždění věřících), ze kterého se později stal chrám Murjókódži, centrum Džišú. Jako svého nástupce určil Šinkjó Čitokua (1261 – 1320) a předal mu titul Ta Amida Bucu. Předávání tohoto titulu mezi patriarchy se stalo v Džišú tradicí. Po smrti Čitokua se škola rozdělila na dvě větve, neboť část věřících nesouhlasila s tím, aby byl jeho nástupcem jmenován Donkai (1265 – 1327). Donkaiovi byl odepřen pobyt v chrámu Murjókódži, proto si založil nové centrum ve Fudžisawa dódžó v provincii Sagami (dnes prefektura Kanagawa). To se později stalo chrámem Šódžókódži, lidově také nazývaným Júgjódži.

Škola Džišú byla nejpopulárnější v období od poloviny 14. stol. do 16. stol. Byly zakládány kláštery, vydávány texty s učením Džišú, a po Japonsku putovalo množství skupin věřících.

Škola Džišú se časem rozdělila na dvanáct větví. Postupem času však začala být příliš závislá na milodarech. Její mniši za určitý obnos slibovali probuzení či vysvobození z pekla. Začalo docházet také k morálním přestupkům mezi mnichy a mniškami, kteří žili již od doby Ippena ve společné komunitě. Během období válčících států (1467 – 1573) se pak výrazně ztížila situace pro potulné mnichy a jejich misionářskou aktivitu. Mnoho chrámů bylo zničeno feudálními pány či během rolnických bouří. Po skončení období válčících států a následném sjednocení Japonska se vlády ujali šógunové z rodu Tokugawa. Tokugawská vláda, v rámci zavádění systému chrámových registrů, dvanáct škol Džišú opětovně sjednotila; jejím centrem se stal chrám Šódžókódži. (Matsunaga 1996, 131-136)[2]

[3][4]

Citační zdroje