Džódo šinšú

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Džódo-šin (浄土真宗, džódo šinšú)

Džódo šinšú neboli Pravá škola Čisté země je jedna z buddhistických škol vzniklých v období Kamakura (1185 – 1333). Jejím zakladatelem je mnich Šinran, žák mnicha Hónena, zakladatele Džódošú neboli Školy Čisté země. Pravá škola Čisté země vznikla tím, že se od původní Školy Čisté země odštěpila skupina věřících upřednostňujících Šinranovo učení před učením Hónenovým. (Dobbins 1986, 331-332)[1] Jedná se o jednu z nejrozšířenějších japonských buddhistických škol, která má své chrámy i v zahraničí.

Stejně jako starší Škola čisté země klade i Pravá škola Čisté země důraz na nembucu a zavrhuje ostatní náboženské úkony jako nadbytečné. Nembucu je buddhistická praxe, která spočívá v opakování formule vzývající buddhu Amidu. Ten přislíbil každému, kdo jeho jméno vysloví či zaslechne, znovuzrození v tzv. Čisté zemi (také nazývané Západní ráj). V Čisté zemi žije člověk v neustálé přítomnosti buddhy a může zde snadněji dosáhnout probuzení. Škola Čisté země se odkazuje na Amidův slib a tvrdí, že pouhé spolehnutí se na buddhovu pomoc může člověku zajistit probuzení. (Hirota 1998, 372-373)[2]

Kvůli učení o výlučnosti praxe nembucu a zbytečnosti usilování o náboženské zásluhy se mezi buddhistickými autoritami zvedla proti Hónenovi vlna odporu. Proto byl Hónen spolu se svými žáky vyhnán z Kjóta. Škola Čisté země však díky tomu začala získávat věřící ve vzdálenějších provinciích. Ti se sdružovali ve skupinách vedených Hónenovými žáky. Jedním z těchto žáků byl také Šinran, původně příslušník školy Tendai. Z jeho skupiny se zformovala Pravá škola Čisté země. Největší vliv na její vznik jako samostatné školy měl Šinranův vnuk Kakunjó (1270 – 1351). Ten udělal poutní místo ze Šinranova hrobu a postavil zde chrám Hongandži, který se stal hlavním chrámem Pravé školy Čisté země. Šinran začal být oslavován jako inkarnace buddhy Amidy.

Přívrženci Džódo šinšú byli roztroušeni do různých odnoží s centry v jednotlivých chrámech. Nejdůležitějšími chrámy byly Hongandži a Bukkódži v Kjótu, Sendžúdži v Takadě (Kantó) a chrámy Sanmonto v provincii Ečizen (dnes severní část prefektury Fukui). Tyto odnože se od sebe lišily různou náboženskou praxí. V patnáctém století je však sjednotil představený chrámu Hongandži Rennjó (1415 – 1499). Obnovil pro školu jednotná pravidla, která platila v počátcích Džódo šinšú. Rozličné druhy praxe, vzniklé v jednotlivých chrámech, uplatnil pro celou školu Džódo šinšú. Bylo to např. zpívání chvalozpěvů z klášterů Sanmonto či uctívání svitků s napsaným nembucu podobné jako v klášteře Bukkódži. Rozšířil obřad Hóonkó – původně slavnosti k výročí Šinranovy smrti, které se každoročně konaly v Hongandži. Rennjó také zpřístupnil obyčejným lidem učení Džódo šinšú, protože je znovu sepsal prostým a pochopitelným jazykem, zatímco původní práce Šinranovy jsou obtížně srozumitelné. (Dobbins 1986, 337-341)[1]

Šinran sepsal své myšlenky v díle Kendžódo šindžicu kjógjó šómonrui (Pravé učení, praxe a uskutečnění cesty Čisté země, 1247). Největší důraz kladl na to, že probuzení nelze dosáhnout hromaděním zásluh, to je totiž samo o sobě projevem připoutanosti k vlastní osobě. Ani samotnou praxi nembucu podle něj nevykonává člověk sám, ale jde o čin buddhy Amidy, vykonávaný prostřednictvím jednotlivých lidí. Amida přenechává každému člověku část své mysli. Z této odevzdané mysli (neboli šindžin) vychází praxe nembucu a také touha po probuzení. Znovuzrození v Čisté zemi je tedy již předem zaručeno. (Hirota 1998, 376-377)[2]

Citační zdroje