Dógen

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Dógen (道元 Dógen, 1200 – 1253) přinesl do Japonska školu zenového buddhismu Sótó. Jeho nejdůležitějším dílem je Šóbógenzó (Nazření pokladnice pravého zákona, 1231 – 1253). Vysvětluje zde buddhistickou doktrínu srozumitelným, lidovým jazykem. Popisuje také své pojetí času, změny a relativity. Dógen užívá poetických opisů, neboť podle něj vyvolávají emoce, které mohou být nápomocny při pochopení stavu probuzení. (Watts, 1995, 118; Heine 1998, 379)[1]

Dógen se narodil ve šlechtické rodině, ale jeho rodiče záhy zemřeli. Dal se na kněžskou dráhu, studoval a byl vysvěcen v klášteře Enrjakudži školy Tendai. Učení školy Tendai v něm však vyvolávalo otázku, proč je nutná neustálá meditační praxe, má-li člověk buddhovskou přirozenost. Odjel do Číny, kde studoval u zenových mistrů školy Rinzai (čín. Lin-ťi). Nebyl však s jejich přístupem spokojen. Setkal se ale s mistrem školy Sótó (čín. Cao-tung) Žu-ťingem (1163 – 1229). Učení školy Sótó mu nabídlo řešení jeho otázek o nutnosti meditační praxe. (Heine 1998, 380)[1] (Matsuo 2007, 64)[2]

Po návratu do Japonska v r. 1227 žil nějaký čas v klášteře Kennindži v Kjótu (viz Eisai). Dostal se však do sporu se školou Tendai i se školou Rinzai. Z kláštera Kennindži tedy r. 1230 odešel do kláštera An'jóin na okraji Kjóta. O tři roky později An'jóin opustil a ve městě Fukakusa postavil klášter Kóšódži. V r. 1243 odtud odešel i se svými žáky do provincie Ečizen (dnes pref. Fukui). V Ečizenu postavil r. 1245 chrám Daibucudži, později přejmenovaný na Eiheidži. Zde působil až do své smrti. Zemřel však v Kjótu, kam se odjel léčit z nemoci. (Macuo 2007, 177)

Škola Sótó a škola Rinzai (viz Eisai, zen) si byly zpočátku blízké a jejich mniši často žili ve stejném klášteře. Jejich praxe se však časem začaly odlišovat a oddělovat. Zatímco škola Rinzai se soustředí především na cvičení pomocí kóanů, škola Sótó klade větší důraz na meditaci. Meditace školy Sótó nemá specifický cíl a nepoužívá žádné vizualizace. Důležité je dodržování správné meditační pozice zvané zazen (meditace vsedě). Praktikující má zkřížené nohy s chodidly, pokud možno, položenými na stehnech a vzpřímenou páteří. Meditace se však vykonává také vleže, ve stoje a za chůze. Ve škole Sótó není meditace prostředkem k dosažení buddhovství. Člověk má totiž buddhovskou přirozenost v každém okamžiku, a proto není možné ji dosáhnout. Meditace je přímou realizací stavu buddhovství, cvičení a probuzení jsou jedním. Protože buddhovská přirozenost je neustále přítomná a kdykoliv může dojít k prozření (satori), je třeba soustředit se na každou činnost a projevovat plnou bdělost v každém okamžiku. Škola Sótó proto klade důraz např. na ritualizaci každodenních úkonů. (Watts 1995, 164-166)[3] (Batchelor 2001, 63-70)[4] Škola Sótó je dodnes populární i mimo Japonsko.

Citační zdroje