Chrám

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Chrám (寺, tera)

Japonský výraz tera označuje buddhistický chrám. Buddhistické chrámy byly již od doby svého vzniku významnými centry duchovního učení, obecného vzdělání, a umění. Také zaujímaly důležité postavení na politické scéně. V současnosti spočívá jejich význam pro japonskou laickou veřejnost především ve vykonávání pohřebních a zádušních obřadů. Mnohé jsou také významnými kulturními památkami a místy čilého cestovního ruchu.

Funkce chrámů

Buddhismus přišel do Japonska zhruba v polovině 6. stol. Nejranější buddhistické komunity se k náboženské praxi scházely v provizorních chrámech zbudovaných svépomocí, či v upravených obytných domech. Brzy ale začaly vznikat první skutečné chrámy. Jedním z nejstarších chrámů v Japonsku je chrám Asukadera, který byl založen r. 588 jako rodový chrám (jap. udžidera) rodu Soga. Chrám Asukadera odstartoval vlnu zakládání nových chrámů. Podle kroniky Nihongi (Japonské záznamy, 797) jich bylo do r. 624 na japonském území postaveno 46. Největší počet chrámů se soustředil v oblasti Jamato (dnes pref. Nara), ale chrámy se nacházely i v okolních provinciích. Po státním převratu v r. 645 vznikla tendence dostat buddhismus a chrámy pod kontrolu státu. Prvním státem zřízeným buddhistickým chrámem byl chrám Kudara no ódera, jehož pozůstatky byly nalezeny ve městě Sakurai v prefektuře Nara. (Winkelhöferová a Löwensteinová 2006, 10)[1] (Yamamoto 1995, 339-351)[2]

Buddhistické chrámy nejsou jen místem uctívání, ale také sídlem klášterní komunity. Mniši či mnišky se v klášterech věnují studiu posvátných textů, modlitbám a asketickým cvičením. Do klášterů přicházejí také laici. V minulosti se do chrámů uchylovali dvořané, kteří zde hledali odpočinek od shonu dvorského života. Chrámy také poskytovaly útočiště excísařům (insei), kteří složili mnišský slib a vládli z ústraní. Některé chrámy měly nezanedbatelnou politickou moc, která závisela na jejich bohatství či na vlivu jejich představitelů. Např. chrám Enrjakudži (viz heslo Tendai), který sídlí na hoře Hiei nad bývalým hlavním městem Heiankjó (Kjóto), hrál v japonských dějinách významnou roli i ze strategického hlediska. (Reischauer 2003, 34,78)[3]; (Encyclopaedia Britannica, 2014)[4] (Winkelhöferová a Boháčková 1987, 307)[5]

Chrámy v Japonsku působily jako centra vzdělání a kultury. Uchovávaly a vystavovaly umělecká díla jako např. sochy, malby aj. Samotní mniši také umělecká díla vytvářeli a chrámy tak sloužily také jako umělecké školy. V chrámech se též léčili nemocní. Mniši, kteří studovali čínskou medicínu, byli schopni připravovat rozmanité léky. V japonských chrámech se vyráběly a prodávaly léky až do r. 1960, kdy byla jejich produkce omezena zákonem. Kromě velkých klášterů existují v Japonsku také malé chrámy. Může zde sídlit i pouze jeden mnich se svou rodinou. (Matsuo 2007, 13)[6]

V 16. stol. inicioval tokugawský šógunát zavedení centralizovaného buddhistického systému, v němž jednotlivé místní chrámy podléhaly centrálnímu chrámu dané školy. V tomto období

rovněž vznikl systém povinné registrace rodin v buddhistických chrámech. Chrámy vedly a uchovávaly matriční záznamy. V rámci chrámů vznikaly v tomto období také klášterní školy terakoja. V období Edo (1603 - 1868) se také rozšířila praxe buddhistických pohřbů, a v blízkosti chrámů tak začaly vznikat hřbitovy. (Reischauer 2003, 164)[3](Matsuo 2007, 13)[6] (Ōbayashi 1996, 116)[7]

Chrámová a architektura a její vývoj

Už v období Nara (710 – 794) musel každý chrámový komplex zahrnovat těchto sedm staveb: pagodu, hlavní síň, přednáškovou síň, zvonici, skladiště posvátných textů, obytnou část a jídelnu. Pagoda a zlatá síň jsou obřadním jádrem kláštera a bývají od zbytku komplexu odděleny zdí nebo zastřešenou chodbou. Pagoda je patrová věž sloužící k uchovávání relikvií. Je odvozena od indické stúpy, která měla původně funkci mohyly. Hlavní síň (hondó), někdy také nazývaná zlatá síň (kondó), je obřadní hala, kde je umístěna socha uctívaného božstva. V přednáškové síni mniši recitují sútry, poslouchají kázání a konají společné obřady. Kláštery jsou také vybaveny skriptoriem, pokladnicemi, sklady potravin, lázněmi apod. Jak se postupně vyvíjely různé buddhistické školy, přibývaly do klášterů také nové typy budov např. meditační haly, haly užívané k iniciacím v esoterických školách, síně k uctívání buddhy Amidy aj. Před většími buddhistickými chrámy stojí zastřešená brána niómon neboli brána dvou králů. Po obou stranách této brány je prostor pro sochu jednoho ze dvou králů (jap. nió), kteří jsou ochránci posvátné buddhistické nauky.(Winkelhöferová a Löwenstinová 2006, 111)[1] (Winkelhöferová a Boháčková 1987, 307)[5] (Colcutt, 57)

Nejstarší chrámy byly orientovány podle principů čínské geomancie. Z čínské architektury se v japonských buddhistických chrámech uplatnil stavební systém složený ze sloupů a příčných trámů. Stěny byly hliněné a zpevněné bambusovou kostrou. Japonské chrámy se však stavěly ze dřeva, na rozdíl od čínských, které byly převážně kamenné či cihlové. Sloupy a dveře chrámu se podle čínského vzoru natíraly na červeno a polychromované byly také detaily vnitřní výzdoby.

Protože se pro výstavbu japonských chrámů používalo především dřevo, podléhaly chrámy často nepřízni počasí a požárům. Nejstaršími dochovanými chrámovými budovami na území Japonska jsou pagoda, hlavní síň, vnitřní brána a chodba chrámu Hórjúdži v Naře. Tyto stavby jsou zároveň nejstaršími dochovanými dřevěnými stavbami na světě. Chrám Hórjúdži byl vystavěn v r. 607, po požáru v r. 670 však musel být rekonstruován.

Uchovalo se také množství budov ze 7. a 8. stol., kdy zažívala buddhistická architektura velký rozmach v okolí hlavního města Heidžókjó (dnešní Nara). Patří mezi ně např. pokladnice Šósóin v chrámu Tódaidži, východní pagoda chrámu Jakušidži či hlavní síň chrámu Tóšódaidži.

Chrámy v období Heian (794 – 1185) se obvykle stavěly v horách. Nejvýznamnějším z nich je chrám Enrjakudži na hoře Hiei, který náleží škole Tendai, a chrám Kongóbudži na hoře Kója, centrum školy Šingon. Zajímavý je také chrám Bjódóin (Udži, pref. Kjóto), který byl v 11. stol přestavěn na chrám z původního šlechtického sídla. Je znám svou síní Amidadó (síň buddhy Amidy), která zobrazuje Amidovu Čistou zemi. Její střecha je zdobena sochami fénixů a její půdorys údajně připomíná letícího ptáka, proto vešla ve známost také pod jménem Fénixova síň (hóódó).

Zatímco buddhistická architektura období Heian vynikala bohatým zdobením, od 12. stol. se do Japonska rozšířil prostý styl zvaný daibucujó nebo tendžikujó, který původně pocházel z jižní Číny. V tomto slohu byl přestavěn např. chrám Tódaidži, dodnes se však ve stylu daibucujó dochovala jen Velká jižní brána chrámu tohoto chrámu.

Ze 13. stol. pochází styl karajó, který přišel do Japonska s Číny spolu se zenovým buddhismem. Vyznačuje se pravidelným uspořádáním jednotlivých částí stavby a také křivkami a zaobleními. V tomto stylu se dochovala např. Ostatková síň chrámu Engakudži v Kamakuře.

Většina chrámových budov z období Kamakura (1185 – 1333) byla postavena v japonském stylu neboli wajó, který se vyznačoval jednoduchostí a použitím přírodních materiálů. Časem se ale styl wajó začal kombinovat také s některými z čínských stylů. Další změna v chrámové architektuře přišla během období Edo, kdy se začaly budovat velké chrámy zaměřené na lidové vrstvy. Ke chrámovým komplexům začaly v této době také přibývat hřbitovy. Do konce druhé světové války měly hřbitovy např. i kláštery Enrjakudži a Tódaidži. (Winkelhöferová a Boháčková 1987, 307-310)[5] (Matsuo 2007, 13)[6]

Citační zdroje