Buddhismus v Japonsku

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Buddhismus v Japonsku

V prvním tisíciletí měl na vývoj Japonska velký vliv kulturní a technologický export z kontinentu. Do Japonska se vše dostávalo přes Koreu, což platilo i o buddhismu. Ten bezpochyby přicházel postupně, nicméně rok 552 (případně 538) bývá považován za rok příchodu buddhismu do Japonska. Tehdy král korejského království Päkče daroval císaři sošku Buddhy Šákjamuniho a svitky se sútrami. Buddhismus velice rychle získal příznivce (rod Soga), zároveň velké odpůrce (rod Nakatomi, Mononobe), kteří poukazovali na to, že japonská božstva by mohla příchod cizích božstev popudit. Nakonec rod Soga mocenský boj vyhrál a prosadil přijetí buddhismu u dvora. Následující období se vyznačovalo rozkvětem buddhismu, na čemž se ve velké míře podílel i princ Šótoku Taiši (572–622), regent císařovny Suiko (vláda 593–628). Princ Šótoku podporoval buddhistické písemnictví a za jeho vlády vzniklo mnoho buddhistických chrámů (např. chrám Šittenódži v Ósace). Princ Šótoku je považován za autora komentářů k několika sútrám a vydal také Císařský dekret (594), ve kterém propaguje uctívání třech buddhistických klenotů (Kubovčáková 2011, 235–237)[1].

V období Nara (710–784) buddhismus zažil velký rozkvět. Byla vytvořena síť chrámů po celém Japonsku a pravidelně byly prováděny rituály na ochranu země (tzv. čingo kokka). Buddhistické umění a učení se tak rozšířilo po celém Japonsku a stalo se přístupným všem vrstvám (Koyu 2006, 397–410)[2]. V tomto období také do Japonska přichází z kontinentu více buddhistických škol. Šest nejvýznamnějších se souborně nazývá šest narských škol (nanto rokušú). Patří mezi ně školy:

Ricu - důraz na pravidla pro mnichy

Kuša - filozofická, klasifikace jevů

Džódžicu - filozofická, prázdnota

Sanron – trojí rozdělení buddhistických súter, důraz na Lotosovou sútru

Hossó – definování dharem, důraz na úlohu vědomí

KegonSútra květinového věnce, klasifikace čtyř světů dharem

Kromě těchto škol byla mezi lidem velmi populární různá buddhistická hnutí, například horský asketismus. Moc a vliv buddhistických mnichů na císařském dvoře stále stoupal. Situace vyvrcholila, když císařovna Kóken (vláda 749–758, vláda jako císařovna Šótoku 764–770) jmenovala za svého nástupce buddhistického mnicha Dókjóa. Kvůli přílišnému vlivu mnichů na politiku bylo hlavní město přestěhováno do města Heiankjó, což zároveň znamenalo konec období Nara.

Období Heian (794–1185) znamená velký posun pro japonský buddhismus. Zatímco všechny narské školy vycházely z již etablovaných přístupů, které vycházely hlavně z hínajány a mahájány, v tomto období vznikly dvě nové školy ezoterického buddhismu. První školu jménem Tendai (doslova Základ, na němž spočívají nebesa) založil mnich Saičó (767–822) na hoře Hiei (chrám Enrjakudži). Saičó stejně jako Kúkai (774–835) podstoupil trénink v Číně a v Japonsku předané učení dále rozvíjel. Kúkai založil školu Šingon (v překladu Mantra, Mystická formule) s hlavním sídlem na hoře Kója. Po návratu Saičóa z Číny byl na císařském dvoře velký zájem o ezoterické a tajné rituály. Později se na císařském dvoře prosadilo spíše učení Kúkaie. Velký zájem šlechty o ezoterické ceremonie a rituály způsobil, že buddhismu této doby bývá označován jako aristokratický. Obě školy ezoterického buddhismu měly velký vliv na další náboženský vývoj Japonska. Ezoterický buddhismus (v japonštině mikkjó) se od již etablovaných buddhistických škol lišil tím, že hlásal možnost probuzení během jednoho života a v jednom těle (jap. sokušin džóbucu). Nicméně přístup škol Tendai a Šingon k ezoterickému buddhismu se výrazně lišil. Ve škole Tendai byl jednou z částí komplexního učení, zatímco ve škole Šingon byl ezoterický buddhismus považován za nejvyšší buddhistické učení (Kubovčáková 2011, 245–255)[1].

V období Kamakura (1185–1333) buddhismus v Japonsku dosáhl nebývalého rozkvětu. Do Japonska se dostaly nové směry buddhismu, které byly přístupné všem lidovým vrstvám. Důležitým centrem pro formulaci nových směrů se stal chrám Enrjakudži na hoře Hiei. Nové směry zahrnovaly učení všech 8 buddhistických škol a vycházely z přesvědčení, že nastalo období úpadku dharmy (jap. mappó). Mnich Hónen propagoval invokaci jména buddhy Amidy, která má zajistit, že se věřící příště zrodí v Čisté zemi buddhy Amidy. Hónen tak dal vzniknout škole Čisté země (jap. Džódošú) a potažmo také celému novému směru – buddhismu Čisté země. Mnich Šinran na Hónena navazuje a zakládá Pravou školu Čisté země (jap. Džódošinšú), která učí, že jediná upřímná invokace jména buddhy Amidy věřícímu zajistí zrození v Čisté zemi.

Dalším význačným učencem této doby byl Ničiren (1222–1282). Ten během svého studia rozpoznal důležitost Lotosové sútry a sebe jako bódhisattvu, který má za úkol ji rozšiřovat. Byl velice kritický ke všem ostatním buddhistickým směrům (v japonském kontextu takovéto jednání nebylo běžné. Naopak představitelé jednotlivých směrů se povětšinou tiše respektovali a otevřeně nevyvraceli učení jiných škol.). Učil, že je třeba uctívat Lotosovou sútru a k probuzení je nutné si uvědomit vlastní buddhovský potenciál. Jeho učení následovala Ničirenova škola (jap. Ničirenšú). V období Kamakura se skrze mnichy Eisaie (1141–1215) a Dógena (1200–1253) dostalo do Japonska učení zenových škol Rinzai a Sótó. Oba mniši podnikli cestu do Činy a po návratu učení šířili v Japonsku. Eisai do svého učení zahrnul i další aspekty z jiných buddhistických směrů, zatímco Dógen učil, že jedinou cestou k probuzení je meditace. Zen si velmi oblíbila samurajská vrstva (Osumi 2008, 552–556)[3]. Kamakurský buddhismus obecně se vyznačoval jednoduchým učením a jednoduchou praxí, která byla přístupná i běžným lidem. Po téměř celé období Tokugawa (1603–1868) šógunát vedl politiku uzavřené země (tzv. sakoku), do Japonska se tedy nedostaly žádné nové školy, ale již etablované školy dále rozpracovávaly své učení. Buddhismus výrazně podporoval a využíval jako prostředek k evidenci obyvatel. Platil totiž zákon, který všem obyvatelům přikazoval registraci v blízkém chrámu. Tento systém je v japonštině označovaný dannadera (Hall 1991, 15–30)[4]. Kombinace těchto faktorů měla vliv na to, že během tohoto období se náboženská situace ustálila a ovlivnila další vývoj na několik staletí.

Citační zdroje