Buddha

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Buddha

Slovo buddha v sanskrtu znamená probuzený. Nejedná se tedy o jméno, ale o titul označující stav mysli. Historický Buddha (slovem Buddha je označována pouze historická osoba, zatímco termín buddha označuje bájnou bytost) označovaný jako Šákjamuni (563–483 př. n. l.) je jedním z řady buddhů, kteří se narodili na Zemi, během svého života dosáhli probuzení a lidem předali učení, které je mělo k probuzení dovést. V budoucnu se narodí ještě buddha Maitréja. Všichni tito buddhové jsou častým námětem buddhistického umění a každý z nich má vlastní atributy (Linossier 2005, 92–94)[1].

Podle buddhistické legendy se Šákjamuni, vlastním jménem Siddhárta Gautama, narodil v královské rodině v Kapilavastu (dnešní Nepál) (Samad 2011,187)[2]. Siddhárta byl vychován ve veškerém možném luxusu, dostalo se mu i vynikajícího vzdělání. Podle jedné z legend se velice brzy oženil a se svou ženou měl syna jménem Ráhula. Během období svého dospívání Siddhárta nikdy nepřekročil hranice města (Herold, 2007)[3]. Jednou však během procházky uviděl mrtvolu, nemocného člověka, starého člověka a meditujícího asketu. Tato zkušenost změnila jeho život. Zjistil, že ve světě existuje utrpení, kterému se žádný člověk nevyhne, a rozhodl se najít cestu ven z tohoto utrpení. Opustil svoji rodinu a vydal se na cestu askety (Kalupahana 1982, 69–76)[4].

Následně vyzkoušel několik duchovních směrů včetně tvrdé askeze a lesní školy (v tehdejší Indii bylo velké množství takzvaných lesních škol, což byla komunita jogínů, která žila stranou od společnosti a věnovala se výhradně duchovní cestě). Jelikož to ale nepřineslo výsledky, které očekával, Siddhárta usedl pod strom bódhi a začal meditovat. Tam dosáhl osvícení (Herold, 2007)[3].

Krátce po osvícení začal Siddhárta učit a tomu se věnoval následujících 45 let. Jeho učení mělo velký úspěch a velice brzy si získal velké množství následovníků. Ve svých osmdesáti letech přijal jídlo od kováře a následně umírá na úplavici (Lopez, 2003)[5].

Krátce po osvícení Buddha pronesl své první učení v Gazelím háji ve Váránasí, dnes se o této události hovoří jako o „roztočení kola nauky“. Buddha tehdy předal samotný základ buddhistického učení - nauku o čtyřech ušlechtilých pravdách (Fišer 1968, 63)[6]. Čtyři ušlechtilé pravdy jsou výkladem života a znovuzrození a patří k základním Buddhovým naukám. Vycházejí z nich také všechny buddhistické školy (Zotz 1995, 51–53)[7]. První ušlechtilá pravda vysvětluje, že život ve světě je utrpením. Za to může přístup lidí ke světu. Druhá ušlechtilá pravda říká: Existuje původ utrpení. Podle Buddhova učení vznik utrpení způsobuje žízeň, která touží po uspokojení rozkoše. Třetí ušlechtilá pravda na druhou stranu praví, že existuje konec utrpení. Utrpení skončí v tom případě, když člověk úplně odstraní žízeň a touhu, které utrpení způsobují. Ve čtvrté ušlechtilé pravdě pak člověk nalezne návod, jak má tuto žízeň odstranit. Tento návod bývá také nazýván jako Ušlechtilá osmidílná stezka. Je zcela na vůli a píli člověka, zda a jak důsledně se po této stezce vydá (Lesný, 1996)[8].

Ušlechtilá osmidílná stezka patří k nejdůležitějším buddhistickým naukám. Kvůli svému obsahu byla už Buddhou nazývána také „střední cesta“. V buddhistické symbolice bývá zobrazována jako dharmačakra, kolo nauky. Aby následovník dosáhl vysvobození, musí dodržovat následující zásady:

. správný názor (nazírání, pochopení)

. správné rozhodnutí

. správná řeč

. správné jednání

. správné žití

. správná snaha (úsilí)

. správné rozvažování (uvědomění, bdělost)

. správné soustředění (ducha).

Tyto body Buddha ve svém učení dále dovysvětluje a konkrétně rozebírá (Lesný 1996, 141–143)[8].

Přestože již za Buddhova života se mezi jeho následovníky objevily neshody, krátce po Buddhově smrti se mnišské obce staly důležitým činitelem v indické společnosti. A to jak na úrovni kulturní, tak na úrovni politické, a v neposlední řadě také na úrovni hospodářské. A již za krále Ašóky (cca 273–236) získává buddhismus státní podporu (Fišer 1968, 58)[6].

Buddhismus se z Indie rychle rozšířil do dalších oblastí Asie a postupně se zformoval ve tři základní směry: hínajána (malé vozidlo), mahájána (velké vozidlo) a théráváda (cesta starších). V různých zemích vznikly nové směry buddhismu (Čína - školy Čisté země, Japonsko - zen, Tibet - vadžrajána) a v současnosti je buddhismus rozšířen zhruba v 90 zemích a patří mezi pětici nejrozšířenějších světových náboženství (Lester 1997, 7–10)[9]. [10][11]

Citační zdroje