Budó

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Budó (武道) je souhrnné označení pro japonská bojová umění. Ta představují jednotlivé systémy bojových postupů a technik sloužících k boji s protivníkem. Některé druhy budó umožňují boj beze zbraní (karate, džúdó), zatímco jiné využívají tradiční zbraně jako meč, luk apod. (iaidó, kendó, kjúdó). Bojová umění se většinou do Japonska dostala z Číny, ale zdokonalena byla až Japonci. Rozvoj budó ovlivnil hlavně mocenský vzestup japonské vojenské šlechty ve 12. století. Bojová umění jako lukostřelba (kjúdžucu) a boj s mečem (kendžucu) totiž představovaly důležité dovednosti pro samuraje. Budó se dělí na dva hlavní druhy. První druh představuje bojová umění, jež pocházejí z doby před Meidži. Pojí se s nimi tedy dlouhá tradice a jsou asociovány s bušidem. Označují se jako klasická, kobudó nebo korjú budó, a řadí se k nim 18 jednotlivých bojových umění známých jako bugei džúhappan. Mezi ně patří například džúdžucu, kendžucu a nindžucu. Původ jednotlivých umění není jednotný. Některá se odvíjela od zkušeností z bitev a jiná se odvozovala od buddhismu, šintoismu a starých čínských filosofií. (Tanaka 2003, 22)[1] Druhý druh, gendai budó, jsou mladší bojová umění, jež vznikla až po roce 1868. Oproti svým předchůdcům se těší větší popularitě a jsou provozována v mnohem větší míře. Přestože je v nich též kladen důraz na etiketu a porozumění danému umění, není na jejich dodržování kladen tak velký zřetel, jako tomu bylo u kobudó. (Lowry 2006, 16)[2] Současná bojová umění navazují na klasická budó a vznikla jejich transformací. V 20. století se tato změna projevila i na jejich názvech, kdy se z původního -džucu přešlo k používání -dó – např. kendó, džúdó, kjúdó. (Jánoš 1984, 128)[3] Dále se mezi moderní budó řadí aikidó, iaidó, karate, atd. Změna názvu bojových umění odrážela i ritualizaci, která se v budó odehrála. Nedošlo totiž jen k technickým změnám, ale i změnám duševním, jež nastaly zabudováním konceptu dó (cesta) do jednotlivých praktik budó. Studenti opakují soustavy pohybů kata po učiteli, dokud je nedělají přirozeně a nezačnou do nich promítat svou vlastní osobnost. (Sanchez 2013, 77)[4] Lidé v současnosti už tedy neprovozují budó tolik kvůli vlastní obraně, jako spíše z duševních důvodů – hledají vnitřní klid, harmonii apod. Lidé provozující budó jsou ohodnoceni technickými stupni. Ty se odvíjejí od vědomostí a technických schopností jednotlivce. Rozlišují se stupně kjú a na ně navazující stupně dan. U některých druhů budó (karate) se udělují pásy obi, jejichž barva se mění v závislosti na schopnostech jednotlivce. S budó souvisí i pojem dódžó. Jedná se o místo určené pro provozování bojových umění. Používáno je však většinou pouze pro formální účely. S údržbou dódžó se pojí mnoho zvyklostí – například nutnost zout si před vstupem do dódžó boty. Vzhledem k tomu, že význam dódžó je spíše symbolický, konají se tréninky budó většinou na neformálních místech.

Citační zdroje