Bublinová ekonomika

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Bublinová ekonomika (バブル経済, baburu keizai)

Japonská ekonomika se na počátku 90. let stala odstrašujícím příkladem toho, jak může skončit přehřátá ekonomika. Po velmi dlouhém období prosperity a neustálého růstu se zdálo, že tento trend bude pokračovat donekonečna. To však paradoxně byla jedna z příčin krachu a následné krize.

Na konci 80. let následovala po třech desetiletích trvajícím období ekonomického zázraku tzv. bublinová ekonomika. Název vychází z asociace s nafukující se bublinou, která je v jistém okamžiku tak přesycena, že náhle praskne. Stejně tak se v Japonsku cena akcií a pozemků šplhala vlivem spekulacím s budoucím vývojem cen strmě nahoru, aniž by měla reálný základ. Japonský burzovní index Nikkei dosáhl svého vrcholu v roce 1989, poté následoval obrovský propad a Japonsko se ocitlo ve finanční krizi a následným dlouhotrvajícím období stagnace, které je známé jako ztracené desetiletí (ušinawareta džúten). Přestože se o bublinové ekonomice v souvislosti s Japonskem mluví v rámci let 1986–1991, její následky jsou patrné dodnes.

Poválečný ekonomický zázrak

Během 2. světové války bylo zničeno okolo 40 % továren a infrastruktury Japonska, a země se tak v objemu výroby vrátila na úroveň z dvacátých let. Za znovunastartování průmyslu pak vděčí zejména americké okupaci, s ní spojené finanční pomoci, a také 9. článku nové ústavy, který Japonsku zakazoval mít armádu, tudíž mohlo ušetřit nemalé výdaje za zbrojení. USA navíc poskytly svůj trh pro export levného japonského zboží a Japonci jim taktéž dodávali potřebnou techniku během korejské války.

Jednou z hlavních příčin japonského ekonomického růstu je bezesporu také spolupráce vlády se soukromým sektorem. Stát buduje průmysl, který pak za výhodných podmínek privatizuje. Navíc Japonsko nepovolovalo import zboží v odvětvích, kde se dala předpokládat další expanze na cizí trhy. Dováželo se tedy jen zboží, u něhož takový předpoklad nebyl, popřípadě bylo japonské zboží kvalitativně mnohem výš. Stát navíc podporoval výzkum ve strategických oblastech a jeho výsledky firmám bezplatně poskytoval.

Významnou roli v japonské ekonomice hrály rodinné monopoly zaibacu, které byly sice po japonské kapitulaci oficiálně americkou okupační správou SCAP zrušeny, avšak ve skutečnosti se pouze transformovaly do konglomerátů keirecu. Ty byly centralizovány okolo bank, které jim poskytovaly úvěry za výhodných podmínek. Navíc byly podporovány přímo japonskou vládou, která je považovala za garanty dlouhodobé obchodní stability. I po okupaci, která oficiálně skončila roku 1952, poskytovala americká vláda Japonsku zdarma své technologie. Japonský průmysl tedy rostl především díky tomu, že zefektivňoval výrobní postupy, vylepšoval samotné technologie a výsledné produkty poté prodával zpátky na Západ a to za tak nízké ceny, že jim tamější výrobky nebyly schopné konkurovat.

Příčiny růstu cen pozemků

Za jeden z hlavních důvodů vzniku bubliny je považována dohoda Plaza accord, která je pojmenována podle hotelu v New Yorku, kde byla v září roku 1985 podepsána státy G5. Jednalo se o posílení kurzu jenu vůči americkému dolaru, což mělo vést ke zvýšení konkurenceschopnosti USA na světovém trhu. Během následujícího roku tak klesla cena dolaru téměř o polovinu, což Japonce vedlo k velkým nákupům amerického zboží, umožnilo jim levnější cestování a přesun výroby do jiných zemí, což mělo snížit výrobní náklady. Podle předpokladů mělo posílení jenu především výrazně oslabit japonský export, což se však nestalo. Následovaly tedy další dohody, které měly za cíl zvýšit v Japonsku odbyt domácího zboží, čímž by se snížil vývoz do zahraničí.

V souladu s požadavkem po rozvoji domácího trhu začala Japonská banka začátkem roku 1986 snižovat diskontní sazbu, která následující rok klesla až na rekordně nízkých 2,5 %, kde se udržela až do roku 1989. Předpokládalo se, že zvýšení objemu peněz v oběhu zvedne i poptávku po spotřebě, což následně oslabí jen. Komerční banky díky tomu mohly poskytovat lépe dostupné úvěry, což vedlo firmy ke spekulacím na trhu s pozemky, kde končila většina peněz. Zvýšený zájem o komerční pozemky lze však sledovat již od roku 1983, a tak se snadné úvěry staly pouze prostředkem ke skupování pozemků. V převážně hornaté zemi je půdy nedostatek, a tak byla od nepaměti symbolem moci a bohatství. Cena pozemků strmě rostla zejména v centrech velkých měst, kde byl předpoklad budoucí potřeby prostorů pro výstavbu nových kanceláří. Toto spekulování s pozemky a jinými cennostmi bývá také nazýváno zaiteku.

Zásluhou snížení úrokových sazeb došlo k velkému nárůstu objemu investic, což zase vedlo k poklesu nezaměstnanosti. Banky začaly navíc přijímat pozemky s nereálně vysokou cenou jako záruku pro další půjčky. Vinou těchto faktorů se začala ekonomika přehřívat. To znamená, že zdánlivý růst hospodářství nekoresponduje se skutečnou kupní sílou obyvatel. Nereálné investice v kombinaci s nízkou úrokovou sazbou způsobují ztráty na investičním trhu a především snížení hodnoty úspor, které vede k poklesu kupní síly obyvatel.

Splasknutí bubliny a ztracené desetiletí

Přestože bylo pravděpodobné, že poskytnuté úvěry budou velmi obtížně vymahatelné, protože ceny pozemků a cenných papírů nemohou růst donekonečna, banky ani spekulanti na to nebrali ohled. Většina Japonců se navíc domnívala, že rostoucí ceny předznamenávají druhý ekonomický zázrak. Banky navíc necítily zodpovědnost, protože byly přesvědčeny, že by je vláda nenechala padnout.

Bublina v Japonsku začala vznikat okolo roku 1985 a vrcholu dosáhla v roce 1991, ceny pozemků se během této doby trojnásobně zvětšily. Jako ilustrativní příklad se uvádí, že teoretickým prodejem Tokia by si Japonsko mohlo koupit celé Spojené státy (WOOD, 2005, s. 50). Společně s cenou realit rostly nebezpečně vysoko i ceny akcií, burzovní index Nikkei 225 ztrojnásobil svou hodnotu až na 39000. Konec nastal v roce 1989, kdy Japonská banka začala prudce zvyšovat diskontní sazbu a japonské banky, podniky i domácnosti přišly o velkou část svého majetku. Akcie padly ještě téhož roku, Nikkei 225 téměř o polovinu, ceny nemovitostí začaly klesat do dvou let.

Po splasknutí bubliny (baburu hókai) se v Japonsku hovoří o ztraceném desetiletí, kdy se podniky i domácnosti uchýlily k šetření a snižování spotřeby, což ekonomiku uvrhlo do pasti likvidity a velmi slabého růstu. Vláda udržovala mnoho podniků naživu za pomoci fiskálních balíčků a umělých veřejných zakázek v celkové hodnotě okolo 30 miliard jenů.

[1][2][3][4][5][6][7]

Citační zdroje