Bušidó

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Bušidó (武士道, bušidó) neboli cesta válečníka je souborem hodnot, kterými se řídila vrstva samurajů. Zároveň podává idealizovaný obraz bojovníka. Ačkoliv existovala různá pojetí bušidó, všechna kladla důraz na oddanost a odvahu. Počátky těchto morálních kodexů sahají až ke kořenům samurajské vrstvy (9. - 12. stol.) a k období jejího vzestupu ve 12. stol. Hodnoty bušidó jsou dodnes považovány za jeden z formujících prvků japonské mentality.

Bušidó je souborem morálních hodnot, kterými se řídili samurajové. Termín bušidó se objevil už během období válčících států (asi 1467 – 1563), ale více se začal používat až v období Edo (1603 - 1868). Častějšími termíny pro soubor morálních zásad bojovníka byly však budó či buši no miči („cesta válečníka“). V období Edo také vznikaly texty na téma správných zásad chování bojovníka a jeho morálky. Příkladem takového díla může být Hagakure kikigaki (Zápisky skryté v listí, obvykle oznáčováno jen jako Hagakure, Skryto v listí, 1709 – 1716) Cunetoma Jamamota (1659 – 1719) nebo Budó šošinšú (Základy cesty bojovníka, poč. 18. stol.) Júzana Daidódžiho (1639 – 1730). Zdůrazňují loajalitu, odvahu, službu a sebeobětování. Tyto texty byly obvykle ovlivněny neokonfucianismem.

Existovaly různé názorové proudy, na základě kterých vznikaly různé systémy hodnot. Např. Cunetomovo Hagakure přikládalo větší důležitost motivům jednání, zatímco jiné texty posuzovaly jednání z hlediska jeho důsledků. Někteří konfuciánští učenci jako např. Sorai Ogjú či Secudó Saitó (1797 – 1865) odsuzovali radikálnější proudy bušidó, neboť podle nich opěvovaly nesmyslnou smrt a řídily se zastaralými feudálními myšlenkami. (Hursth 1990, 514-516, 522)[1]

Bušidó formovaly především myšlenky zenu a neokonfuciánských učenců Ču Siho a Wang Jang Minga (viz heslo neokonfucianismus). Koncept bušidó lze rozdělit do dvou částí. Jedna část zobrazuje abstraktní ideál válečníka a popisuje vlastnosti, které by měl mít. Druhá část se zaměřuje na chování v kritických situacích, zejména v otázkách života a smrti. Myšlenky Ču Siho se projevují především v pojetí ideálu válečníka, zatímco v otázkách praktických rozhodnutí je bušidó ovlivněno učením zenu a Wang Jang Minga. Wang Jang Ming, podobně jako zenový buddhismus, klade důraz na spontánní, intuitivní jednání. Ču Si se naopak zaměřuje na vzdělávání, které je podle něj základem správného rozhodování. Tokugawský šógunát podporoval názory Ču Siho a zenu. (Moore 1973, 220-221)[2]

Absolutní loajalita k pánovi bývá často spojována se sebeobětováním válečníka. Samuraj se měl obětovat pro záchranu pánova života či pro zachování jeho cti. I v tomto bodě se však jednotlivé proudy bušidó lišily. Některé z nich nabádaly samuraje, aby zvážil všechny důsledky, než se vzdá svého života. Případy, kdy se samurajové obětovali pro svého pána, jsou známy již z období válčících států. Také existují případy, kdy po smrti pána volili jeho nejbližší vazalové dobrovolnou smrt. Tento akt se nazývá džunši a v období Edo byl vládou zakázán. S konceptem samurajské cti také souvisí seppuku (na západě známé také jako harakiri). První případy seppuku pocházejí už z období Heian (794 – 1185). Válečníci v bezvýchodné situaci raději zvolili rychlou smrt než zajetí a případné mučení. Časem začalo být seppuku spojováno s důstojnou smrtí. Za tokugawského šógunátu bylo seppuku používáno jako forma popravy. (Hursth 1990, 520-522)[1]


Vývoj bušidó

Vztah mezi pánem a vazalem byl definován již za vlády Minamoto no Joritoma (1147 – 1199, vládl v letech 1192 – 1199) na počátku období Kamakura (1185 – 1333). Od vazala se očekávalo plnění široké škály povinností a pán mu na oplátku zaručoval právo na půdu. Jednotlivé samurajské rody měly vlastní zásady chování zdůrazňující loajalitu. Tato pravidla měla vazalům zabránit, aby zradili svého pána, nicméně k takovým případům přesto docházelo. Středověké válečnické příběhy vyzdvihovaly loajalitu založenou na osobní oddanosti vazala k pánovi. Avšak už během období válčících států býval vztah mezi samurajem a jeho lenním pánem podobný smluvnímu vztahu, který závisel na oboustranném plnění dohodnutých podmínek. Soubory morálních norem v této době vznikaly jako prostředek ke správě dané provincie. (Hursth 1990, 517-518)[1] (Vasiljevová 1986, 147)[3]

V období válčících států spočíval vztah samurajů a pánů ve vzájemné závislosti a oddanosti. Hodnota samuraje se odvíjela od jeho schopností v boji. Avšak během období Edo, kdy neprobíhaly žádné válečné konflikty, sloužili samurajové pánům pouze na základě dědičných postů. Věrnost byla neustále vynucována morálním nátlakem ze strany pánů i šógunátu. Samurajové pak často více než k osobě lenního pána vztahovali svou loajalitu k území, které jejich pán spravoval. Během období Edo byl v hodnotových systémech bušidó kladen největší důraz na věrnost pánovi a válečnické ctnosti. Ještě během období válčících států měli samurajové více možností obživy. Po sjednocení Japonska pod vládou tokugawských šógunů jim ale bylo zakázáno stát se obchodníky či rolníky a zanechat služby u pána. Samurajové tak začali být na svých pánech ekonomicky závislí a byli nuceni jasně vyjádřit a prokazovat svou loajalitu jedinému pánovi. (Hursth 1990, 519)[1] (Schooler 1990, 575)[4] (Reischauer 2009, 80)[5]

Západu představil pojem bušidó učenec a také znalec západních poměrů Inazó Nitobe (1862 – 1933) ve své práci Bushidō: The Soul of Japan (Bušidó: Duše Japonska, 1900). Popisuje zde bušidó jako soubor morálních zásad, kterým se řídili všichni samurajové a který se zakládal na těchto hodnotách: spravedlnosti, odvaze, benevolenci, zdvořilosti, pravdivosti, cti a věrnosti. Přiklání se ale k radikálnějším proudům bušidó. Nitobeho práce představila bušidó Západu a měla také dopad na to, jak začali bušidó vnímat sami Japonci. (Hursth 1990, 511-513)[1]

Naprostá oddanost a sebeobětování byly zdůrazňovány rovněž válečnou propagandou během druhé světové války a měly vliv také na vznik zvláštních úderných jednotek (viz heslo tokkótai, na Západě známe jako jednotky kamikaze). Již během období vzestupu nacionalismu v Japonsku byly hodnoty bušidó spojovány také s vlasteneckým cítěním. (Hursth 1990, 525)[1]

Bušidó je dodnes považováno za jeden z formujících prvků japonské mentality. Do obecného povědomí se však dostal především Nitobeho výklad myšlenek bušidó a radikálnější pojetí cesty válečníka z díla Hagakure.

Citační zdroje