Bošin sensó

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Válka Bošin (戊辰戦争 bošin sensó)

Válka Bošin byla série ozbrojených střetů mezi tokugawskými a císařskými vojsky, která následovala po svržení šógunátu a vyhlášení restaurace Meidži. Začala v lednu 1868, v květnu stejného roku již bylo téměř dosaženo vítězství císaře, když bylo dobyto Edo, ale poslední vojáci se vzdali až na jaře 1869 na Hokkaidu.

Válka Bošin začala jako vojenská reakce Tokugawů na vyhlášení restaurace Meidži a s ním spojené svržení šógunátu. Šógun abdikoval již 9. listopadu 1867, aby zabránil radikalizaci protišógunátního hnutí poté, co ho varoval Šindžiró Gotó z Tosy před připravovaným vojenským převratem. (Reischauer 2009, 441)[1] Šógunem byl Jošinobu (Keiki), který nastoupil v lednu 1867 po smrti předchozího šóguna Iemočiho. Císař jeho abdikaci přijal, ale pověřil ho nadále výkonem dosavadních povinností. Nejtvrdší jádro protišógunátní opozice se ale s tímto vývojem nechtělo smířit, a tak 3. ledna 1868 obsadila vojska koalice Saččó pod vedením Takamoriho Saigóa císařský palác a za účasti Tomomiho Iwakury a Tošimičiho Ókuby bylo přečteno Prohlášení o obnovení císařské moci, čímž došlo k oficiálnímu svržení šógunátu a vyhlášení restaurace Meidži. Cílem nové vlády bylo postavit Tokugawy na roveň ostatním rodům, vzhledem k tomu, že i když byli zbaveni politické moci, stále jim zůstala velká ekonomická moc: jejich léna byla přibližně sedmkrát větší než léna nejbohatšího knížetství. (Reischauer 20012009441)[1] Proto měli Tokugawové císaři odevzdat šógunátní pokladnu i své panství. Potom jim mělo být přiděleno území odpovídající velikosti.

Šógun Jošinobu pocházel z procísařsky orientovaného Mita a byl ochoten se nepříznivému vývoji podřídit. S tím však nesouhlasili příslušníci některých vedlejších tokugawských větví a vysocí šógunátní úředníci, kteří chtěli za své postavení bojovat. Proto byla 27. ledna 1868 bitvou u Fušimi jižně od Kjóta a u Toby v zálivu Ise zahájena válka Bošin, také nazývaná občanská. Šógunátní vojska byla asi třikrát větší (Vasiljevová 1986, 328)[2] než císařská, ale kvůli technické zaostalosti (Reischauer 2009, 441)[1] prohrála. Císař měl tak pod kontrolou jihozápadní část země a Jošinobu uprchl na lodi do Eda, na které se vydalo císařské vojsko. Nejvýznamnější bitvou války byla 4. července 1868 bitva u Uena (na místě dnešního parku), po které se šógun vzdal císaři, jemuž připadlo Edo. (Reischauer 2009, 441)[1] Jošinobu byl vypovězen do rodného knížectví a byl mu odebrán titul hlavy rodu, kterým se stal jeho syn. Tokugawům byla ponechána část bývalého majetku. (Vasiljevová 1986, 328)[2]

I po těchto událostech však někteří přívrženci šóguna v bojích pokračovali, hlavně knížectví na severovýchodě Honšú, například Aizu. Jejich odpor byl zlomen v listopadu téhož roku. (Reischauer 2009, 441)[1] Zbylá šógunátní flotila se pod vedením admirála Enomota (Vasiljevová 1986, 328)[2] se uchýlila do přístavu Hakodate na jihu Hokkaida, který bránila až do května 1869.

Citační zdroje