Amida

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Buddha Amida (阿弥陀) je jednou z nejoblíbenějších postav japonského buddhistického panteonu. Amida je japonský název pro buddhu v sanskrtu nazývaného Amitábha. Buddha Amida je spíše mytologická postava, o jejíž reálné existenci neexistují žádné důkazy (Becker 1990, 152)[1]. Buddhistická tradice pak buddhovi Amidovi připisuje vytvoření Čisté země, která bývá nazývána Západní ráj, nebo také Čistá země nejvyšší radosti, japonsky džódo. Čistá země bývá často popisována jako energetické pole, které kolem sebe manifestuje vysoký bódhisattva, a pro ty, kdo se v něm zrodí, nabízí výjimečné podmínky pro duchovní rozvoj. Podle buddhistické mytologie si buddha Amida před několika eony (velmi dlouhé časové období) při svém slibu bódhisattvy přál, aby byl schopný vytvořit čistou zemi, do které by se bytosti mohly dostat pouze na základě přání, a to se mu podařilo ve chvíli, kdy dosáhl buddhovství (Seegers 2006, 59)[2].

Buddhistická symbolika je velice komplexní. Z jejího pohledu je buddha Amida představitelem buddhovské rodiny lotusu. Amida symbolizuje transformaci touhy (rušivá emoce) na rozlišující moudrost (ctnost). Na obrazech bývá nejčastěji zobrazován červený, v meditační pozici. Mezi jeho atributy patří lotus. Bývá spojován také se západním směrem a ohněm. Tyto atributy jsou zároveň dalšími symboly touhy a rozlišující moudrosti (Nydahl 2009, 158)[3]. O buddhovi Amidovi pojednává velké množství tradičních buddhistických spisů v mnoha jazycích. Mezi ty nejvýznamnější patří Menší a Větší Sukhvátívjuha (Amidakjó, Daimurjodžukjó) a Popis Čisté země nejvyšší radosti (Pratyutpannabuddha Saṃmukhāvasthita Samādhi Sūtra) (Seegers 2006, 60)[2].

V Japonsku se poprvé s tradicí uctívání buddhy Amidy setkáme v roce 848, kdy ji na hoře Hiei Japoncům představil mnich Ennin (793/794 – 864) ze školy Tendai. Poté, se uctívání buddhy Amidy stalo součástí praxe této školy (Shively, Mccoullough 1999, 17)[4]. Nicméně větší rozšíření tento buddhistický proud v Japonsku zaznamenal až v průběhu 12. a 13. století, a to převážně mezi lidovými vrstvami, pro které byl přitažlivý svou nenáročností a jednoduchostí. Mezi společné rysy těchto hnutí patřilo užívání japonštiny, otevřenost všem (i ženám), tato hnutí měla často rovnostářský charakter. Tento proud vycházel z přesvědčení, že již nastalo období mappó - období úpadku dharmy, a proto člověk nemůže dosáhnout osvícení za jeden život. Nicméně každý má možnost se zrodit do Čisté země buddhy Amidy, k čemuž je zapotřebí pouze uctívat buddhu Amidu. Mnich Hónen (1133 – 1212) založil v roce 1175 Školu Čisté země Džódošú, ve které byl kladen důraz hlavně na recitaci Amidova jména, tzv. nembucu. Následovníci tuto praxi doprovázeli dalšími buddhistickými praxemi (zpívání súter, meditace v sedě, dodržování pěti pravidel) podle vlastního uvážení. Úspěšnější nakonec byla Pravá škola Čisté země Džódo šinšú, kterou založil Hónenův žák Šinran. Ten hlásal, že ke spasení je potřebné pouze upřímně recitovat nembucu, mnichy dokonce vyzýval k tomu, aby se oženili, což se později stalo běžnou praxí. Pravá škola Čisté země se později stala nejrozšířenějším směrem japonského buddhismu (Reischauer, Craig 2009, 36-55)[5].

V současnosti se k učení Školy Čisté země hlásí více jak milion stoupenců, což z ní činí největší buddhistickou školu na světě. Nejdůležitějšími praxemi této školy je recitace Amidova jména, důvěra ve slib buddhy Amidy a přání zrodit se v jeho Čisté zemi (Seegers 2006, 60)[2].

Citační zdroje