Ainu

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Ainu (アイヌ Ainu), dříve někdy také označovaní jako Ezo, Emiši nebo Ebisu, jsou původní obyvatelé Japonska. Za jejich tradiční území je považován ostrov Hokkaidó a severní oblasti Honšú. Dnešní počet příslušníků tohoto etnika je odhadován na 20 000 a od roku 1997 jsou oficiálně uznanou menšinou.

Předpokládá se, že kromě severního Japonska obývali Ainuové také jižní část Sachalinu a Kurilské ostrovy (Collcutt 1997, 23)[1]. Živili se především lovem, a to zejména vysoké zvěře, lososů a tuleňů. Šíření do teplotně mírnějších oblastí Japonska nebylo možné kvůli rozpínavým japonským kmenům z Honšú, které lid Ainu zatlačovaly na sever. Při výpravách proti Ainům vznikl v 8. století titul seii taišógun, jehož zkrácená varianta šógun sehrála velmi důležitou roli v japonském středověku.

Etnicky se Ainuové od Japonců liší, bledší pleť, vyšší postava, výraznější ochlupení a vlnité vlasy je posouvají spíše k europoidní rase. Sérologické rozbory a kosterní studie z poslední doby naznačují vazby s uralským obyvatelstvem na Sibiři (Collcutt 1997, 36)COLLCUTT.

Charakteristické kulturní prvky Ainů se vyvinuly mezi 8. a 14. stoletím (Benson 2007, 281)[2]. Typickým rysem je úzké sepětí s přírodou, která se stala předmětem náboženské úcty. Zvířata považovali za bohy, tzv. kamui, a jejich zabíjení z nutnosti obživy bylo doprovázeno rituály (tamtéž). Obzvlášť velkou úctu chovali k medvědům a lososům, na jejichž počest byly pořádány slavnosti. Důležité bylo i propojení s kultem předků, během slavnosti medvědů povolávali šamani ducha obětovaného medvěda, aby předal poselství zemřelým (Collcutt 1997, str. 37). Ainuové rozvíjeli vlastní jazyk, odlišný od japonštiny. Z hlediska genetické klasifikace se nepodařilo prokázat jeho příbuznost s jiným jazykem. Mnoho místních názvů v oblasti severního Japonska pochází právě z ainuštiny, mj. i Sapporo, hlavní město ostrova Hokkaidó. Pro kulturu lidu Ainu jsou také typické tradiční tance vyjadřující přírodní jevy a cykly, např. tzv. jeřábí tanec (Benson 2007, 281)[2], či ústně tradované eposy zvané júkara.

Ostrov Hokkaidó, centrum kultury Ainů, byl součástí Japonska již od 11. století, vzhledem k chladnému podnebí však toto území nebylo příliš často cílem migrace japonského obyvatelstva. To se však změnilo v 60. letech 19. století (i vlivem rostoucího ruského zájmu o tuto oblast), kdy vláda rozhodla ostrov modernizovat, a proto se zde začali Japonci ve větší míře usazovat. Půda byla zkonfiskována, bylo omezeno právo lovu a rybaření a Ainuové postupně splývali s Japonci. To zapříčinilo oslabení kultury, mnoho tradic a zvyků bylo zapomenuto. V současné době ožívají snahy o obnovení kultury lidu Ainu, v tomto směru velmi významnou událostí bylo oficiální uznání Ainů jako národnostní menšiny japonskou vládou roku 1997. Národní identitu se snaží obrodit i zástupci Ainů v parlamentu (Flanderka 1998, 67)[3], rozsáhlou asimilaci Ainů s Japonci lze však zastavit jen těžko.

Kultuře Ainů je věnováno mnoho muzeí, zejména v oblasti jejich tradičních území, např. Muzeum Ainů v Sapporu nebo historická vesnice Asahikawa.

Citační zdroje