2. čínsko-japonská válka

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Druhá čínsko-japonská válka byl válečný konflikt Japonského císařství s Čínskou republikou v období mezi lety 1937 a 1941. Obě země s přestávkami bojovaly už od roku 1931, totální válka ale vypukla až v roce 1937 jako důsledek mnohaleté japonské imperialistické politiky s cílem ovládnout Čínu politicky i vojensky. V roce 1941 válka přerostla kvůli japonskému útoku na americký přístav Pearl Harbor ve světový konflikt a zahájila tak válku v Tichomoří.

Prvním z výrazných kroků, které Japonsko podniklo proti Číně, byl Mandžuský incident v roce 1931, následovaný invazí do Mandžuska a vznikem japonského loutkového státu Manšúkoku, jehož území bylo později využito k přípravě vpádu do Číny (Vasiljevová 1986, 433)[1]. V následujících letech postupně docházelo k dalšímu zabírání severovýchodních oblastí. Samotná invaze do Číny začala v roce 1937 a záminkou k ní se stal incident, k němuž došlo 7. července 1937 na mostě Marca Pola poblíž Pekingu (Hall 1988, 303)[2]. Na místě se japonská vojska střetla s kuomintangskou armádou.

Komunistická strana Číny reagovala na japonský útok výzvou k zahájení celonárodní osvobozenecké války. Navrhla vytvořit jednotnou národní protijaponskou frontu a i přes vzájemné neshody vyzvala Kuomintang ke spolupráci. Kuomintang zpočátku váhal. Jeho vůdce, generál Čankajšek, totiž spoléhal na vyřešení konfliktu diplomatickou cestou za pomoci Společnosti národů. Ta ovšem pouze vydala rezoluci o morální podpoře Číny a nepodnikla žádné kroky, které by pomohly japonskou agresi zastavit. (Vasiljevová 1986, 433)[1]

V průběhu bojů Čína využívala ekonomické pomoci ze strany Spojených států amerických, Německa a Sovětského svazu. Jelikož byli ale komunisté s kuomintangskou armádou ve stavu občanské války a Japonsko mělo i přes zahraniční pomoc Číně vojenskou a hospodářskou převahu, jeho vojska rychle postupovala přes Tiencin a Peking, který byl dobyt během pouhého jednoho dne (Paine 2012, 154)[3]. Vedení japonské armády věřilo v rychlé vítězství. Japonská vojska postupovala na Šanghaj, kde se 13. srpna 1937 střetla s Čankajškovou armádou. Byla tak zahájena tři měsíce trvající bitva o Šanghaj, do níž Japonsko nasadilo téměř dvě stě tisíc vojáků. Japonsko utrpělo velké ztráty, ale přístav nakonec dobylo. Dalším cílem japonské armády se koncem roku 1937 stalo tehdejší hlavní město Číny, Nanking (Vasiljevová 1986, 433-434)[1]. Nanking byl obsazen 12. prosince 1937, po vytlačení čínské armády, a snaha vojenských velitelů ztrestat toto bývalé centrum protijaponského odboje vyústila v krvavý masakr. (Beasley 1963, 263)[4]

Po této bitvě japonská armáda změnila strategii a rozhodla se zaútočit na město Wu-chan, které se po obsazení Nankingu stalo politickým, hospodářským i vojenským centrem Číny. Japonsko doufalo v definitivní porážku kuomintangské armády, která by donutila čínskou vládu vyjednávat o míru. Wu-chan byl obsazen 17. října 1938 a kuomintangská vláda přesídlila do Čhung-čchingu. Koncem října se japonská vojska vylodila u Kantonu a bez boje město obsadila. Japonci tak ovládli důležitá území s průmyslovými centry a hlavní železniční spoje, blokovali také čínské pobřeží.

Dne 22. prosince 1938 vydal japonský ministerský předseda Fumimaro Konoe prohlášení, v němž po Číně požadoval přátelské vztahy, společný boj proti komunismu a hospodářskou spolupráci (Vasiljevová 1986, 434)[1]. Čankajšek ale i přesto jednání o ukončení válečného konfliktu odmítl. Generální štáb japonské armády reagoval příkazem k zahájení bombardování důležitých čínských měst, mimo jiné i Čhung-čchingu. Výsledkem byly miliony padlých a zraněných Číňanů.

Od roku 1940 začínalo mít Japonsko problémy s administrací zabraných oblastí a rozhodlo se tento problém řešit vytvářením loutkových vlád nakloněných japonským zájmům. V březnu 1940 proto vznikla v Nankingu projaponská loutková vláda, funkci předsedy přijal bývalý vysoký činitel kuomintangské armády Wang Ťing-wej (Reischauer 2009, 250)[5]. Nový kabinet ale nebyl čínským lidem přijat kladně, jeho odpor proti Japonsku trval i nadále. Vláda tak často čelila partyzánským útokům ze strany Čankajškovy i komunistické armády (Hall 1988, 307)[2]. Nejistá situace v Číně proto zaměstnávala část japonských vojenských sil až do konce druhé světové války. (Vasiljevová 1986, 433-434)[1] I z toho důvodu je některými historiky za konec druhé čínsko-japonské války považován až rok 1945.

Citační zdroje