1. čínsko-japonská válka

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

První čínsko-japonská válka se odehrála v letech 1894 a 1895. Její příčinou byly spory Číny a Japonska o vliv v Koreji. Japonsko válku vyhrálo a na základě smlouvy ze Šimonoseki z dubna 1895 získalo Tchaj-wan, Pescadorské ostrovy a poloostrov Liaotung. Čína dále uznala nezávislost Koreji, zavázala se platit reparace a povolila Japonsku vstup do čínských přístavů.

Po podepsání smlouvy o přátelství mezi Koreou a Japonskem v roce 1876 na ostrově Kanghwa, která donutila Koreu otevřít se japonskému obchodu, se v 80. letech 19. století začaly množit potyčky mezi čínskými a japonskými jednotkami na korejském území. Například v roce 1882 dav Korejců napadl sídlo japonské mise. (Reischauer 2009, 184)[1] Nato Čína i Japonsko vyslaly posily. O dva roky později převrat vedený korejskými liberály také skončil střetem japonských a čínských vojáků. Proto se japonský premiér Hirobumi Itó rozhodl urovnat situaci a v roce 1885 se setkal se zástupcem Číny Li Chung-čangem v Tiencinu (Tenšinu). Smlouva, která zde byla podepsána, říkala, že zájmy Japonska a Číny v Koreji jsou rovnoprávné. Obě země se také zavázaly, že stáhnou z Korejského poloostrova svá vojska, a pokud by došlo k jejich opětovnému nasazení, nejprve o tom uvědomí druhou stranu. (Reischauer 2009, 184)[1]

V roce 1894 na jihu Koreje výrazně posílilo náboženské hnutí Tonghak, které mělo výrazně proticizineckou ideologii. Hnutí postupně přerostlo v rolnické povstání. Protože korejská vláda nebyla schopna sama povstání potlačit, požádala Čínu o pomoc. Čína podle dohody z Tiencinu nejprve uvědomila Japonsko o tom, že jde pouze o krátkodobý ozbrojený zásah, jehož jediným účelem je právě potlačení povstání. (Vasiljevová 1986, 368)[2] Japonsko však ihned také poslalo své vojenské jednotky, přestože je o pomoc nikdo nežádal. Japonsko požadovalo reformu korejské vlády a dostalo ji pod svůj vliv, když z ní nechalo odstranit pročínsky orientované zástupce. Japonsko vzápětí – 1. srpna 1894 – vyhlásilo válku Číně. (Vasiljevová 1986, 368)[2]

V letech po dohodě z Tiencinu se jak Japonsko, tak Čína velmi věnovaly modernizaci svých armád. Japonsko už koncem 80. let armádu přebudovalo podle pruského vzoru a do vojska investovalo velkou část státního rozpočtu. V průběhu války se rychle ukázalo, že japonská modernizace proběhla úspěšněji. (Vasiljevová 1986, 368)[2]

Japonská armáda obsadila Korejský poloostrov a rychle přesunula boje do Mandžuska na severovýchodě Číny. Klíčové bitvy však byly námořní, protože hlavní přístupová cesta do Koreje byla po moři. 17. září 1894 u ústí řeky Jalu japonské námořnictvo použilo proti čínské flotile britskou námořní taktiku a těžce ji poškodilo. (Reischauer 2009, 441)[1] V říjnu probíhaly boje na moři i na souši o námořní základnu v Port Arthuru (čínsky Lü-šun, japonsky Rjodžun) a Dalnij (čínsky Talien, japonsky Dairen) na jihu poloostrova Liaotung. V listopadu byly obsazeny. Když byl dobyt i přístav Wej-chai (Weihaiwei) na severu poloostrova Šantung, kde byla umístěna zbylá část čínské flotily, Čína požádala o příměří.

Japonsko však válku prodlužovalo až do března dalšího roku, kdy bylo uspořádáno mírové jednání v japonském přístavu Šimonoseki. Jednání opět proběhla mezi Itóem a Liem. Japonci ve smlouvě, která byla podepsána 17. dubna 1895, vůči Číně stanovili poměrně tvrdé podmínky, přestože je lehce zmírnili, když Lia postřelil japonský fanatik. (Reischauer 2009, 185)[1] Podle smlouvy se Čína vzdala ve prospěch Japonska Tchaj-wanu a přilehlých Pescadorských ostrovů a poloostrova Liaotung, uznala nezávislost Koreje, dále měla během sedmi let zaplatit 200 milionů taelů jako válečné reparace, slíbila Japonsku otevřít další přístavy a uzavřít s Japonskem obchodní smlouvu, což učinila následující rok. (Vasiljevová 1986, 368)[2] V té se pravilo, že Japonci mají v Číně stejná práva jako západní velmoci a navíc mohou na čínském území stavět průmyslová zařízení a k práci v nich využívat čínské pracovní síly. Japonsko se snažilo podpis smlouvy uspíšit, protože mělo obavy ze zásahu západních mocností. K zásahu však přesto došlo několik dnů po podpisu smlouvy.

23. dubna 1895 Rusko, Německo a Francie, které se spojily v takzvanou Trojintervenci, doporučily Japonsku, aby se vzdalo práva na Liaotung, jehož nárokování by mohlo ohrozit mír v oblasti, protože se jednalo o strategické místo. Japonsku nezbylo než doporučení uposlechnout, protože k němu byly pro výstrahu vyslány válečné lodě Trojintervence. Tato akce byla iniciována Ruskem, které mělo v Mandžusku a Koreji vlastní zájmy a ambice. O tři roky později si Rusko Liaotung pronajalo na 25 let a spolu s dalšími účastníky Trojintervence si v Číně rozdělilo poměrně velká území. (Reischauer 2009, 185)[1] Poté, co se Japonsko vzdalo Liaotungu, byly válečné reparace navýšeny o 30 milionů taelů, ale v Japonsku to bylo vnímáno jako neúspěch. (Vasiljevová 1986, 368)[2] Přesto válka Japonsku mnoho přinesla. Reparace byly použity na financování těžkého průmyslu. Japonsku bylo umožněno větší pronikání do Koreje, protože už se o ni nepřetahovalo s Čínou. A ziskem Tchaj-wanu Japonsko zahájilo svoji kolonizační politiku. Japonsko také stouplo v očích západních mocností, které pochopily, že se z něj stal silný moderní stát. Začaly Japonsko považovat za protiváhu Ruska na Dálném východě. Vítězstvím ve válce s Čínou udělalo dojem zejména na Brity, kterým vadila neschopnost čínské vlády, a tak začali raději upřednostňovat vztahy s Japonskem. Už 16. července 1894, několik dní před začátkem války, sepsala Velká Británie jako první s Japonskem novou, již rovnoprávnou obchodní smlouvu, která zrušila právo exteritoriality. Úspěch ve válce pak dopomohl k napravení dalších nerovnoprávných smluv. V roce 1900 při silně proticizineckém Boxerském povstání v severovýchodní Číně Japonsko stálo na straně západních zemí a bránilo práva cizinců v Číně. O dva roky později, 30. ledna 1902, byla sepsána Anglicko-japonská aliance, první rovnoprávné vojenské ujednání mezi evropským a asijským státem. (Reischauer 2009, 186)[1]

Citační zdroje