Šintó

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Šintó (神道) je náboženství, které se v Japonsku vyvinulo z tradice uctívání kami. Znaky používané pro zápis slova šintó lze číst také jako kami no miči, což stejně jako šintó znamená cesta božstev, nebo cesta kami. V některých českých i světových publikacích se setkáme s termínem šintoismus, nicméně ten může být zavádějící. Lidé z euroamerické společnosti by podle koncovky -ismus totiž mohli usoudit, že se jedná o ucelený náboženský systém s pevně strukturovanou doktrínou (Havlíček 2009, 80–81)[1].

V případě šintó je ovšem problematické vůbec určit, kdy můžeme o šintó začít hovořit. Přestože termín šintó se nachází již v kronice Kodžiki, jeho význam od té doby prošel velkými změnami. Někteří odborníci se domnívají, že vznik šintó lze datovat až 14. či 15. stoletím a do té doby hovoří pouze o tradici uctívání kami. Přestože je uctívání kami důležitým prvkem šintó, není existencí šintó podmíněno. Existují dokonce i názory, že o šintó se dá hovořit až v souvislosti se vznikem myšlenkového směru školy národní nauky kokugaku, setkáme se dokonce i s tvrzením, které šintó spojuje až s restaurací Meidži (Havlíček 2009, 92)[1].

Šintó se vyvinulo z uctívání přírodních sil a božstev kami a na animistických představách je založeno, nicméně kvůli pozdějšímu vývoji (např. státní šintó) a rozčlenění šintó do několika proudů, považují někteří badatelé za nevhodné šintó označovat za animistické náboženství (Matsumae, 2006)[2]. Nicméně s tímto názorem se můžeme setkat v řadě odborných publikací. Rozšířeným názorem také je, že šintó je japonské původní, případně domácí náboženství. Ale toto pojetí je v současnosti někdy zpochybňováno, jelikož v šintó jsou patrné prvky, které do Japonska přišly z pevniny a do šintó byly v modifikované verzi zapracovány. Historik Tošio Kuroda také upozorňuje, že pojetí šintó jako původního japonského náboženství vzniklo až v prostředí myšlenkového směru školy národní nauky kokugaku a mezi lidem se rozšířila až v období Meidži (1868–912) což přímo souviselo s nárůstem nacionální ideologie (Havlíček 2011)[3].

Jádrem šintó je uctívání božstev kami. Mezi kami nepatří jen božstva, která známe z japonské mytologie, ale také mnohá další božstva nebe a země, která jsou uctívána ve svatyních, také přírodní objekty, které vynikají mimořádnou krásou. Do šintoistického panteonu byly také uvedeny významné postavy japonských dějin – např. Mičizane Sugawara, Iejasu Tokugawa (Williams 2005, 11–16)[4].

Nejstaršími dochovanými prameny šintoistické mytologie jsou kroniky Kodžiki (712) a Nihonšoki (nazývána také Nihongi, 720). Obě kroniky vznikly především z politických důvodů, jejich účelem bylo posílit autoritu císařské linie. Tento kontext vysvětluje, že v kronikách je patrná tendence spojování nesouvisejících mýtů, které pocházely z různých krajů Japonska. Z tohoto důvodu není vhodné vnímat kroniky jako soupis systematické mytologie, ale spíše je lze považovat za vylíčení podoby uctívání kami v 8. století (Matsumae 2006, 322–324)[2].

Již první zmínky naznačují, že kami byla uctívána v souvislosti se zemědělským cyklem, obřady tak kopírovaly cyklus zemědělských prací. Na jaře byl prováděn rituál, při kterém bylo z hor přivoláno božstvo jama no kami, které mělo zaručit hojnou úrodu. Toto božstvo bylo za svého pobytu na polích nazýváno ta no kami. Na podzimu bylo vysíláno zpět do hor, aby tam strávilo zimu. V dávné době byl oproti současnému stavu také mnohem rozšířenější kult plodnosti. To potvrzují falické symboly, které jsou k nalezení na mnoha místech v Japonsku (Matsumae 2006, 322–330)[2].

Ještě před tím, než se může v japonském kontextu hovořit o šintó, byla pro Japonce velmi důležitá rituální čistota harai a esence ki. Oba tyto prvky se zachovaly a neodmyslitelně patří i k šintó (Williams 2005, 11–16)[4]. Velký význam čistoty a očistných rituálů dokládají již šintoistické mýty. V nich vidíme, že zdrojem znečištění kegare může být smrt, rozklad, výkaly a čin proti společnosti. Kegare je důsledkem společenského přečinu nazývaného cumi. Toho se dopustil Izanagi no mikoto, když vešel do podsvětí, nebo také Susanoo no mikoto na nebeské planině. Znečištění má téměř hmatatelnou podobu a je potřeba se od něho rituálně očistit. Předobraz očistného rituálu harae najdeme v kronice Kodžiki, když se Izanagi po návratu z podsvětí jde omýt k řece (Kodžiki, 2007)[5].

Zvláštní postavení v rámci šintó měl císař, který byl v dějinách zároveň vnímán jako potomek sluneční bohyně Amaterasu ómikami a nejvyšší šintoistický kněz. V 8. století byl císař poprvé označen termínem akicumikami, projevené božstvo. Pro císaře se používalo také označení arahitogami, božstvo v lidské podobě a ikigami, živoucí božstvo. To znamená, že japonský císař v rámci šintoistického panteonu patřil mezi žijící kami. Tento jeho status byl zdůrazňován v období Meidži (1868–1912) a následně v ideologii státního šintó. Po 2. světové válce byl ale císař okupační správnou přinucen vydat prohlášení známé jako tennó no ningen sengen, ve kterém se zříká svého božství a vyhlašuje, že jeho vztah s lidem byl založen na falešné víře (Beer 2002, 78)[6].

Šintó nebylo nikdy jednotným hnutím, dokonce i v období, kdy byla vládou prosazovaná ideologie státního šintó, se šintó skládalo z několika směrů. Mnohé směry nemají dlouhého trvání, mnohdy se jedná o reakci na aktuální problémy společnosti. Jiné hrají dlouhou dobu v rámci šintó důležitou roli. Mezi ty patří lidové šintó, kněžské šintó, šintó císařského dvoru, v minulosti pak státní šintó. Samotná otázka dělení jednotlivých směrů je velmi diskutabilní, ani mezi odborníky neexistuje v tomto směru shoda. To je způsobeno například tím, že jednotlivé směry nemají většinou potřebu se vůči ostatním výrazně vymezovat (např. označením), a tím, že kolem některých velkých svatyní jsou seskupeni učenci rozdílného smýšlení (Williams 2005, 15–22)[4].

Po 2. světové válce nastala nová situace, jelikož japonská ústava Nihonkoku kenpó, která vešla v platnost v roce 1947, nařídila oddělení státu a náboženství. Tato nová situace nejvíce zasáhla svatyně, jelikož nová ústava zakázala finanční podporu náboženských organizací od státu. A právě příspěvek od státu byl pro svatyně v minulosti důležitým zdrojem příjmu (Havlíček 2009, 150)[1].

V současném Japonsku je problematické určit počet následovníků jednotlivých náboženských hnutí. Japonsko se totiž vyznačuje takzvanou několikanásobnou náboženskou příslušností. To znamená, že Japonci se účastní náboženských obřadů více náboženství (šintó, buddhismus, popř. další směry) a neshledávají v tom žádný rozpor. Japonci aktivity tohoto typu raději prezentují jako zvyk (šúkan) nežli jako náboženství (šúkjó). To vysvětluje, proč se většina Japonců necítí jako vyznavači šintó, a to přesto, že se běžně účastní šintoistických obřadů. Šintó je v současnosti pro Japonce spíše kulturní záležitost (Williams 2005, 132)[4].

Citační zdroje