Šinran

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Šinran (親鸞 Šinran, 1173 – 1262) byl původně mnichem školy Tendai, jejíž učení studoval dvacet let v chrámu Enrjakudži na hoře Hiei, ale během svého studia došel k názoru, že učení této školy k dosažení buddhovství nevede. Také byl velmi znepokojen korupcí, která na hoře Hiei silně bujela. Z těchto důvodů Enrjakudži opustil a stal se žákem mnicha Hónena (1133 – 1212), který už dříve kritizoval školu Tendai pro přílišný formalismus a touhu mnichů po světské moci. Hónen propagoval zjednodušení víry a tvrdil, že pro znovuzrození v Amidově ráji stačí na místo opisování súter či vykonávání složitých obřadů jen prosté, ale přitom upřímné vzývání jména buddhy Amidy (nembucu). Na tomto učení založil Hónen školu Džódo (škola Čisté země). Ostatní buddhistické školy, zejména školy z oblasti bývalého hlavního města Nary, si na praxi nembucu stěžovaly a v roce 1207 si dokonce vymohly vládní zákaz školy Džódo. Několik Hónenových stoupenců bylo popraveno a samotný Hónen byl vykázán z hlavního města. Šinran odešel do vyhnanství do Ečiga (oblast dnešní prefektury Niigata). Po pěti letech byl omilostněn, ale na místo návratu do Kjóta zvolil raději šíření učení nembucu v regionu Kantó. Zde také získal řadu přívrženců, především mezi rolníky a venkovskými samuraji. Pro ty byly původní buddhistické školy příliš složité k pochopení a prostá praxe nembucu jim v jejich životě mnohem lépe vyhovovala. Zpět do Kjóta se Šinran vrátil až ve svých jednašedesáti letech. Zde se obklopený rodinou věnoval hlavně sepisování náboženských spisů, ale také psal dopisy a komentáře, kterými pomáhal vysvětlit své učení žákům v oblasti Kantó. Žil především z darů svých následovníků. Ke konci svého života byl nucen zříct se svého syna Zenrana, protože šířil falešné zprávy o tom, jak získal od svého otce tajnou nauku. Za Šinranův hlavní spis je považován Kjógjó šinšó (Pravé učení, praxe a uskutečnění cesty Čisté země, 1247).

Šinran rozvedl Hónenovo učení Čisté země ještě dále a učil, že Amidův slib znovuzrození v Čisté zemi je zaměřen především na hříšníky (akunin šóki). A jelikož byla podstata ženy v té době považována za hříšnou, bylo tedy znovuzrození možné i pro ně. Dalším důležitým bodem jeho učení bylo spoléhání se na tariki, vnější sílu, kterou věřícím poskytuje buddha Amida. Na rozdíl od Hónena nebylo pro Šinrana důležité opakovat nembucu neustále. Stačilo uvěřit v Amidův slib a plně se na něj spolehnout. Samotný Šinran také zavrhoval většinu súter, klášterní organizace a dokonce nabádal mnichy k tomu, aby se ženili a vedli prosté životy (sám byl ženatý). Toto jeho učení nabývalo takové obliby, že se časem od původní školy Džódo oddělilo a stalo se známým jako Džódo šinšú (Pravá škola Čisté země). Tato škola dala později vzniknout, mimo jiné, i hnutí Ikkó ikki („odhodlané povstání“), které sehrálo důležitou roli v období válčících států (Sengoku džidai, 1467 – 1573). Šinranovo učení bývalo často špatně pochopeno už během jeho života, a po té, co zemřel, se škola rozdělila do několika sekt. Ortodoxní následovníci Šinrana se soustředili v chrámu Hongandži. (Earhart, 1999[1], (Hongwanji, 2002)[2]

Citační zdroje