Šógunát

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Šógunát (幕府 bakufu)

Roku 1192 získal Minamoto no Joritomo titul seii taišógun, který byl udělován nejvyššímu vojenskému veliteli. Jeho vláda byla vojenská, působila v rámci staré císařské civilní vlády a fungovala na systému držby půdy. Nazvána byla bakufu, česky šógunát. (Reischauer 2009, 46,62)[1] První, tzv. kamakurský šógunát, založený Joritomem skončil roku 1333.

Mezi roky 1338–1573 působil šógunát Ašikaga, který nebyl příliš úspěšný. (Reischauer 2009, 60)[1] V letech 1467–1477 proběhla válka Ónin, v níž proti sobě bojovaly dvě skupiny nejmocnějších rodů kvůli sporu o následnictví šóguna Jošimasy. Roku 1573 byl sesazen poslední ašikagský šógun Jošiaki a šógunátní moc přestala dočasně existovat. (Reischauer 2009, 61–62)[1]

V roce 1603 přijal Tokugawa Iejasu od císařského dvora titul šógun a vznikl nový šógunát Tokugawa. Šógunátní vláda plnila dvě funkce – spravovala majetek šóguna, kontrolovala jednotlivá knížata a prováděla politiku jménem civilní císařské vlády v Kjótu. Roku 1615 vydal Tokugawa Iejasu Zákoník pro císařský dvůr a dvorskou šlechtu (Kinčú narabi ni kuge šohatto), který přiřkl císaři a císařskému dvoru symbolickou roli. Šógunátní vláda byla tvořena knížaty a jejich osobními vazaly. Na vrcholu vládní struktury stály dvě rady – rada seniorů (ródžú) a rada mladších seniorů (wakadošijori). (Reischauer 2009, 81,87–89)[1] V čele každého úřadu stála dvojice představených nebo skupina úředníků, kteří měli určité pravomoci a zodpovědnost. Na příjmy šógunátu dohlíželi čtyři vrchní finanční správci, kteří kontrolovali práci 40 správců, kteří vybírali daně ze šógunátních statků. Na náboženské záležitosti dohlíželi další čtyři správci. Dva městští správci kontrolovali nejdůležitější města a správci v Nagasaki dohlíželi na zahraniční obchod. Čtyři vrchní inspektoři dohlíželi za pomoci inspektorů na aktivity jednotlivých knížat a sloužili jako obdoba tajné policie. Struktura společnosti byla dělena na čtyři společenské třídy: úředníci a samurajové – rolníci – řemeslníci – obchodníci (šinókóšó). (Reischauer 2009, 87–88)[1]

Od poloviny 19. st. začal mít mezi lidmi opět oblibu císařský dvůr. (Reischauer 2009, 129)[1] Kvůli nerovným důchodům, morálnímu úpadku vládnoucí třídy a ekonomickým očekáváním rostla nespokojenost mezi nižšími vrstvami obyvatelstva. (Reischauer 2009, 117)[1] Po prolomení izolace a s také vlivem čím dál většího pronikání Američanů a Evropanů do Japonska byl šógunát roku 1868 nakonec svržen a byla restaurována císařská moc. (Reischauer 2009, 136)[1]

Citační zdroje