Římsko-katolická církev v Japonsku

Z Wiki UPOL
Přejít na: navigace, hledání
Vyhledávání v infoboxech

Římsko-katolická církev (ローマカトリック教会 římskokatolická církev) se dostala do Japonska v 16. století s portugalskými misionáři, Tokugawský šógunát však záhy křesťanství zakázal a tvrdě trestal. Zákazy byly zrušeny až po revoluci Meidži. Během 2. světové války bylo na katolíky nahlíženo negativně, po jejím skončení počet katolíků vzrostl. V současné době se ke katolické víře hlásí více než 400 000 Japonců.


Šíření křesťanství v Japonsku započal svou misijní činností František Xaverský, když přistál v roce 1549 v Kagošimě na jihu ostrova Kjúšú. Konverze ke křesťanství se pro mnohá japonská knížata zdála výhodnou zejména proto, že měla zájem o evropské střelné zbraně, a přijetí katolické víry obchody s Evropany usnadnilo. První knížata se nechala pokřtít už v 60. letech 16. století. Na konci 16. století žilo v Japonsku kolem 30 000 japonských katolíků. Jezuité získali od knížete Sumitady Ómury (1533-1587, tzv. „první křesťanský kníže“) do správy přístav Nagasaki. Hidejoši Tojotomi (1536-1598) se ale zalekl vlivu, který jezuitští misionáři začali nabývat, a začal proti jezuitům a méně početným františkánům postupovat: V roce 1587 vydal edikt zakazující křesťanství a následující rok začal přímo spravovat město Nagasaki a zkonfiskoval tamější církevní majetek (CBCJ, 2007). V roce 1597 bylo v Nagasaki ukřižováno dvacet šest katolíků, mezi nimiž byli nejen španělští františkánští misionáři, ale také japonští věřící. Na počátku 17. století dosahoval počet katolíků v Japonsku až 200 000 (CBCJ, 2007). V roce 1602 přichází i misionáři z řádu dominikánů a augustiniánů (CBCJ, 2007). Roku 1613 vyslal Masamune Date (1567-1636, daimjó ze Sendai) svého vazala Cunenagu Hasekuru (1571-1622) na sedmiletou diplomatickou misi do Evropy. (Ellis 2012, 47)[1] Napětí mezi Japonci a Evropany však zvyšovaly i mocenské boje Evropanů mezi sebou, a proto nakonec v roce 1614 vydal Iejasu Tokugawa (1543-1616) edikt požadující vystěhování zahraničních kněží z Japonska.

Od roku 1618 začalo v Japonsku pronásledování křesťanů: Cizí misionáři byli zatýkáni a mučeni, japonští konvertité byli nuceni zříci se víry, například skrz praxi fumie, byli popravováni a někteří dokonce opustili Japonsko (Caiger a Mason, 2007, s. 202-205). V roce 1637 dochází k poslední větší křesťanské rebelii, kdy v knížectví Arima na severním Kjúšú propuká povstání rolníků proti místnímu daimjóovi. Povstalci se opevnili v tvrzi na poloostrově Šimabara (východně od Nagasaki) a na svých vlajkách používali křesťanské symboly. Šógunátní vládě pomohly s potlačením povstání holandské lodi, které rebely ostřelovaly z moře. Do roku 1639 vydává šógunátní vláda soubor zákonů, které zakazují vstup křesťanů na japonskou půdu a které definitivně zavádějí politiku izolace sakoku. I přesto v Japonsku přežívají roztroušené skupiny tajných křesťanů, neboli kakure kirišitan. Ještě před příjezdem admirála Perryho do Japonska se katoličtí misionáři pokoušeli šířit víru na Okinawě, po opětovném otevření Japonska se zde kněží usadili jako učitelé západních vědomostí (Handbook of Christianity in Japan, 2003, s. 35). Japonsko o křesťanství zprvu přílišný zájem nejevilo, naopak nová vláda zpočátku udržovala některé staré šógunátní zákazy a křesťanství bylo nejprve povoleno pouze cizincům. (Burkman 1974, 152)[2] V roce 1868 z obav před rozšiřováním křesťantsví nechala nová vláda vystěhovat komunitu asi tří tisíc tajných katolíků přežívající v okolí Nagasaki (Burkman 1974, 184)[2], což vyvolalo kritiku ze strany cizích diplomatů (Reischauer a Craig, 2006, s. 159). Po tzv. Iwakurově misi, kdy se Japonsko začalo oficiálně intenzivně zajímat o Západ a snažilo se získat výhodnější mezinárodní smlouvy, byl ale přístup vlády částečně i na nátlak cizích diplomatů přehodnocen a zákazy křesťanství byly postupně uvolňovány. (Burkman 1974, 147-148)[2]

Roku 1873 přestal platit zákaz křesťanství, poté v ústavě Meidži z roku 1889 byla povolena svoboda vyznání (pokud nebylo v rozporu s občanskými povinnostmi) (Handbook of Christianity in Japan, 2003, s. 36). V druhé polovině 19. století mělo křesťanství vliv zejména na vrstvu inteligence, která byla hybnou silou přejímání vlivů západní civilizace, na širší vrstvu obyvatelstva spíše nikoliv. V roce 1899 se sotva 0,25% obyvatelstva hlásilo ke křesťanské víře, přičemž nejpočetnější římští katolíci zahrnovali asi 40 000 věřících (Reischauer a Craig, 2006, s. 160). Katolická církev hrála významnou roli u rozvoje japonského vzdělávání a stála u zrodu například univerzity Džóči (Sophia) v Tokiu (Handbook of Christianity in Japan, 2003, s. 71). S následným rozvojem japonského hospodářství se začala věnovat i sociální a charitativní práci, nicméně nepokoušela se o sociálně-politický aktivismus (Handbook of Christianity in Japan, 2003, s. 74).

S rostoucími nacionalistickými tendencemi v první polovině 20. století, obzvláště od počátku třicátých let, začalo být křesťanství považováno za náboženství nepřítele. Mnoho cizích misionářů zemi opustilo a křesťanské obyvatelstvo, které odmítalo uctívat císaře jakožto božstvo bylo perzekvováno (Sumitomo, 2000). Nicméně katolická církev byla schopna dojít ke kompromisu, kdy úcta k císaři byla občanskou, nikoliv náboženskou povinností (Handbook of Christianity in Japan, 2003, s. 85), a kdy nahradila cizince za Japonce na vysokých církevních pozicích (Handbook of Christianity in Japan, 2003, s. 92). Atomová bomba shozená na město Nagasaki však také zničila významné katolické památky a stála život i více než 8000 katolíků (Christianities in Asia, 2011). Nová poválečná ústava zajistila všem obyvatelům právo na svobodu vyznání. Generál Douglas MacArthur se výrazně zasadil o vysoký počet misionářů přicházejících do Japonska (Nishi, 2004, s. 42) jako náhradu za válečnou ideologii a protiváhu komunismu. Římsko-katolická církev těsně po skončení války zažila prudký nárůst členů, v roce 1951 měla přes 157 000 členů (Handbook of Christianity in Japan, 2003, s. 165). Většina katolických věřících patřila spíše k vyšší střední třídě ( Handbook of Christianity in Japan, 2003, s. 167). Během 70. a 80. let 20. století se katolická církev účastnila protestů proti cenzuře v japonských učebnicích a státním návštěvám svatyně Jasukuni (Handbook of Christianity in Japan, 2003, s. 173). V současnosti žije v Japonsku okolo 2% křesťanů (The World Factbook 2013-2014), z čehož je japonských katolíků asi 440 000 (CatholicHerald.co.uk, 20. 2 .2014). Prvním japonským katolickým premiérem byl Taró Asó. (Breen 2010)[3]

Citační zdroje